Jusuf nadskakoval na palubě výsadkového člunu. Byl vzteky bez sebe a rozhodl se, že povede útok osobně.
Bombardovat les z dronů, nemělo smysl – neměli tušení, kde černý muž je, a zbytečně by plýtvali raketami. Nyní se k pláži blížila celá bojová síla – víc než čtyři sta po zuby ozbrojených válečníků a Pes. Jusuf se podíval na mohutné železné tělo připoutané popruhy.
Bojový robot byl přesnou kopií amerického stroje DogWarrior, jejž používalo NATO. Ještě před rozpadem Severoatlantické aliance ho začaly kopírovat různé africké státy. Tento konkrétní kus vyrobili ugandští Číňané v sedmdesátých letech dvacátého prvního století. Pes měl stejnou stavbu těla jako jeho živý předobraz (tedy kromě hlavy a ocasu, které nepotřeboval), stejně se pohyboval, mohl jít po boku pěšáka nebo běžet rychlostí sedmdesát kilometrů v hodině, mohl nést různé zbraňové systémy nebo náklad vážící půl tuny. Dal se naprogramovat na jednotlivé úkoly, ale samostatné přemýšlení nebylo zrovna jeho silnou stránkou. Nejlépe pracoval, když byl ovládaný na dálku.
O dno člunů zaskřípaly oblázky, muži seskočili do vody a na pláži zajistili obranný perimetr, Pes vyskočil z člunu a vyběhl na pláž. Celé vylodění netrvalo ani půl minuty.
„Vypusťte Psa!“ rozkázal Jusuf.
Robotické zvíře zabralo zadními běhy a tryskem se rozběhlo za svou kořistí. „Kupředu!“ zavelel Jusuf, nasadil si čelenku se sluchátkem a s mikrofonem a natáhl ruku, Mahad mu podal pušku.
Rojnice tří set mužů dorazila k hranici lesa, a aniž by někdo vydal pokyn, postupně se zastavila. Muži nejistě sledovali temný prostor mezi mohutnými kmeny.
„Dal jsem snad rozkaz zastavit?“ zařval Jusuf. Rojnice se opět pohnula. „Vidíš ho?“ zeptal se tiše operátora, který měl na krku pověšený ovládací panel Psa.
„Ne, chalífo. Mám pustit autopilota?“
Jusuf přikývl. „A automatickou palbu, nebudeme riskovat, že nám zase uteče.“
Pes byl vybaven termovizí, nočním viděním a pohybovými a pachovými senzory. Nebylo možné, aby nenašel a nezabil člověka, kterého hledal…
Pokud ovšem honíme člověk?
Rojnice se nořila do lesa, muži opatrně našlapovali a rozhlíželi se. Po každém zakukání nebo zašustění listí se otočily desítky hlavní.
Před nimi zazněla palba. Jusuf poznal rachotivý zvuk kulometu Psa.
„Máme ho!“ vykřikl operátor nadšeně. Jusuf se k němu přitiskl a sledoval monitor. Zatím viděl jen rozvířené listí, létající větve a několik přeražených stromů, které se skácely na zem. Palba na okamžik ustala, pohled kamer se trochu roztřásl, jak Pes vybíhal kopec.
Pak na malý okamžik spatřili černou siluetu, která mu vyběhla naproti. Z lesa se opět ozval kulomet a obraz zahalil oheň výstřelů a zvířená zem.
„Zasáhl ho?“ hlesl Jusuf.
Palba ustala. Obraz se zmateně točil dokola.
„Přebírám řízení,“ řekl operátor. Otáčel joystickem s palcem připraveným zmáčknout spoušť. Nikde nic. Viděli jen stromy a keře.
„Kde je?“ chtěl vědět Jusuf.
Pak se na monitoru objevila černá nehybná tvář. Vykoukla shora a zase zmizela.
„On… na něm sedí… pane,“ řekl nevěřícně operátor.
Na panelu se rozblikala červená kontrolka.
„Ulomil kulomet…“
„Shoď ho, krucinál!“
„Snažím se,“ špitl muž a kroutil joystickem jako blázen.
„Naveď ho k nám!“
„Pane?“ podíval se na něj nevěřícně operátor.
„Dělej, co ti říkám!“ zavrčel Jusuf, pak se rozhlédl. „Všechny zbraně připravit!“
Muži zaklekli a namířili před sebe. Těžké kulomety zapřeli o kmeny, ruční raketomety odjistili…
Jusuf už zaslechl praskání větví.
Operátor s vytřeštěným pohledem hlásil, že mu zbývá padesát metrů.
Třicet metrů…
Jusuf ve zpocených rukách držel pušku…
„Deset metrů!“
Už spatřil řítícího se Psa, kličkoval mezi kmeny a zadními běhy vyhazoval do vzduchu větvičky a listí.
Na hřbetě však nic nenesl. Jusuf si nebyl jistý, zda cítí zklamání, nebo úlevu.
Robot se před ním zastavil. Z kulometu, který měl místo hlavy, zbýval jen otočný držák, hranatý talíř na zádech byl sice nakřivo, ale držel. Snad bude mikrovlnné dělo fungovat…
Napravo někdo zakřičel. Práskly výstřely. Všechny hlavy se tím směrem otočily.
„Pravé křídlo je napadeno!“ ozvalo se mu ve sluchátku. Přes stromy tam nedohlédl, ale palba již ustala.
„Zranění?“ chtěl vědět Jusuf.
„Dva mrtví,“ ozval se seržant. „Třetího odnesl s sebou…“
Lesem se ozval jekot. Když ustal, sluchátko opět ožilo: „Tři mrtví… pane.“
„Přeskupit!“ zakřičel Jusuf a ukázal směrem, kudy se má rojnice vydat.
Ještě než se muži stačili srovnat, ozval se další křik a další výstřely. Tentokrát na druhé straně!
Jusuf se vyplašeně ohlédl.
„Máme ho tady!“ křičel mu velitel levého křídla do ucha. „Potřebujeme po–“
Sluchátko ztichlo. I palba utichla. Muži kolem Jusufa se vyděšeně rozhlíželi.
„Hlášení! Hlášení, krucinál!“ vrčel do mikrofonu Jusuf. Nějak se bál mluvit nahlas.
Ve sluchátku to zadrnčelo. „Čtyři mrtví včetně seržanta,“ řekl roztřesený hlas. „Vystříleli jsme do něj všechny zásobníky, ale s ním to ani nehnulo… není to člověk…“
„Vzchopte se!“ okřikl ten hlas Jusuf. „Přebíráte velení levého křídla…“
Další křik a střelba napravo. Jusuf trhnul hlavou na druhou stranu. Ten zmetek je obklíčil!
Je sám a obklíčil je!
„Do kruhu!“ nařídil Jusuf. Muži se zformovali do obranného kruhu a mířili před sebe.
Co teď? Vydat se kupředu, nebo se stáhnout a přiznat porážku?
„Rozkazy, pane?“ podíval se na něj naléhavě Mahad.
Jusufovi z toho třeštila hlava. Přeci nemůžu ustoupit?!
Ozval se dusot. Rychlý a pravidelný. Blížil se. Mezi stromy se objevila černá postava. Muži spustili palbu. Zasvištěly rakety, táhla se za nimi kouřová stopa. Větve i kmeny praskaly, rakety vybuchly a les zachvátily plameny. Černá postava jim zmizela z dohledu, ale muži do ohnivého pekla dál stříleli dlouhými dávkami.
Pak mohutný černý muž proběhl ohněm a řítil se přímo k nim. Prorazil jejich středem a bojovníci odlétli na strany. Jako by mezi ně vjel náklaďák. Černý muž bez zpomalení proběhl obranným kruhem a s jedním mužem v ruce opět mizel mezi stromy.
Za půl minuty na ně obloukem dopadla bojovníkova hlava.
On nás tu všechny pozabíjí, konstatoval v duchu Jusuf. Ano, a nic mu v tom nezabrání.

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode