Na začátku byl vítr.
            Již uprostřed noci začaly jeho silné poryvy bušit do stěn domu a větve staré borovice bubnovaly do střechy. Toňu kvílení větru probudilo; myslela si, že je to nenadálá letní bouřka, a zase usnula. Až když si o několik hodin později rozespale zalévala kávu, uvědomila si, že kvílení větru nepolevuje. Zamžourala proti jasnému světlu: venku svítilo slunce, přesně jak to včera předpovídali ve zprávách. Mělo být stejné vedro jako v předchozích dnech, o žádné vichřici nepadlo ani slovo.
            Vaření kávy ve staré pískající konvici po babičce se stalo pravidelným ranním rituálem těchto prázdnin. Toňa vyšla po schodech do patra, odsunula prosklené dveře a vyšla ven. Opřel se do ní silný teplý vítr a rozevlál její rusé vlasy, až si připadala jako Medúza z řecké báje. Skutečně to vypadalo na další hezký den – slunce stálo vysoko, vzduch voněl teplem. Pozvedla hrnek s kafem k ústům, ale nedonesla ho tam…
            Zůstala zkoprněle stát s pozvednutou rukou. Z hrnku se kouřilo, vítr nadouval její pyžamové kalhoty, rosa studila do bosých chodidel a mozek se snažil zpracovat výhled z verandy.
            Mělo se pod ní rozprostírat městečko s červenými střechami a barevnými fasádami.
            Ale něco bylo špatně a mozku trvalo celou vteřinu, než rozluštil co.
            Městečko tam nebylo!
            Několikrát zamrkala, ale obraz se nezměnil. Místo na barevné střechy shlížela na divoký les.
            Pomalu se otočila kolem své osy. Milerovic jorkšírák pobíhal po dvorku, i sousedovic dům byl tam, kde být měl. Ale když se zadívala na úbočí kopce, kde měl stát zbytek vsi, viděla jen les. Předklonila se a mžourala do ranního oparu, jako by čekala, že se stromy rozplynou jako mlha a městečko se objeví.
            „Do prdele,“ zašeptala.
            Pomalu vešla zpět do pokoje a opatrně za sebou zasunula dveře. Sedla si ke stolu a ohřívala dlaně o hrnek.
            „Do prdele…,“ zopakovala tiše.
            Co se jí stalo? Zešílela? Jde o nějaký druh slepoty? Nikdy o ničem podobném neslyšela. Buď přestanete vidět na dálku nebo na blízko nebo úplně. Ale že byste viděli něco úplně jiného?
            Muselo jít o nějakou psychickou poruchu!
            Strnule vstala a začala se oblékat. Ještě jeden rychlý pohled skrz prosklené dveře: ne, nic se nezměnilo, hustý les místo rudých střech…
            Vyšla z domu a kráčela po svažující se silnici k městečku. Za zatáčkou měla narazit na koloniál manželů Frankových.
            Musela na něj narazit!
            Zastavila se. Silnice najednou končila.
            Byla špatně vyasfaltovaná a plná výmolů; kolikrát se na obecním úřadu táta dožadoval opravy… Co by za ni teď dala! Ještě včera navečer po ní šla domů a teď její dolní polovina prostě chyběla. Stála na okraji a bála se silnici opustit.
            „A do prdele,“ řekla již potřetí. „Do prdele do prdele do prdele…“
            Začínáš se opakovat, děvče. Místo toho klení zkus najít nějaké vysvětlení.
            Opatrně si klekla na rozbitý asfalt a šmátrala před sebou jako člověk, který hledá brýle. Jela prsty po drsném povrchu, až narazila na jeho konec. Jako by někdo zbytek silnice uřízl rozbruskou (nebo jak se ten nástroj, který používají silničáři, jmenuje) a někam ji odnesl. O stavebnictví nevěděla zhola nic, ale bylo jí jasné, že je to nesmysl.
            Prsty opustily asfalt a opatrně se dotkly vlhké půdy. Nabrala hrst černé zeminy a nechala ji propadnout mezi prsty. Vítr, který byl pod kopcem mírnější, jí kradl jehličí z ruky. Znovu se postavila. Točila se dokola a rozhlížela se. Měla na krajíčku. Čekala, že odněkud vyskočí televizní štáb a rozesmátý moderátor ji bude informovat, že se stala obětí skryté kamery. Ona by se přes slzy smála jako blázen a kroutila hlavou nad tím, jak snadno se nechala napálit. Vždyť je přeci jasné, že jsou to jen kulisy, které skryly městečko! Bude hvězdou You Tube…
            Nic z toho se nedělo. Žádný štáb ani žádný zkurvený moderátor! Les, který nahradil její milé Pchery, šuměl ve větru a koruny stromů se synchronizovaně nakláněly. Kdesi zakukala kukačka.
            Nechtěla asfaltku opustit, bála se, že ji současně opustí příčetnost. Nakonec však udělala krok vpřed a postavila se do měkké půdy.
            Překročila tak jakousi přímku táhnoucí se do dáli. Asfaltka končila rovnou hranou, která se rozbíhala na obě strany. Na jedné polovině rostla zakrslá udržovaná tráva, na druhé divoké traviny a plevele vysoké půl metru. Pak si všimla jednoho ze stromů. Rostl na té nové straně, ale nakláněl se směrem, z něhož přišla. Část kmene a větve, které ve vzduchu přetínaly onu pomyslnou přímku, chyběla. Byla hladce odříznuta, jasně viděla světlé čerstvé dřevo.
            Ohlédla se. Bála se, že asfaltka i její dům v jednom hlasitém „puf“ zmizí. Všechno bylo na svém místě. Spatřila i vyčuhující střechu domu.
            Musí zjistit, co se tu krucinál děje!
            Opatrnými krůčky se vydala do lesa. Les byl řídký a možná mladý, nijak se nelišil od všech různých lesů, které kdy navštívila. Listnaté stromy říznuté několika jehličnany. Každou chvíli se otáčela. Silnice stále existovala.
            Kukačka opět spustila. Toňa vzhlížela ke korunám stromů.
            Je taky docela dobře možné, že se právě prochází ulicemi městečka. Doprava se zastavila, lidé vylézají z aut a poulí na ni oči. Uhýbají, aby do nich nevrazila. A ona mezi nimi proplouvá a s výrazem imbecila vzhlíží k nebi.
            Příval slz už nedokázala zadržet.
            „Co se to se mnou děje?“ zeptala se ticha kolem sebe.
            Dál se již neodvažovala, chtěla se otočit a utíkat zpět. Napustí si horkou vanu a počká, až přijedou rodiče. Mamka už si bude vědět rady! Vždycky si věděla rady!
            Pak mezi kmeny spatřila vyježděné koleje. V těchto místech měl být kruhový objezd. Ještě včera večer tady byl! Váhavě prošla mezi stromy. Úzká cesta se v oblouku zařezávala do houstnoucího lesa. Už chtěla vyrazit zpět, když zaslechla cinkání a čvachtavé kroky v měkké půdě.
            Něco jí říkalo, že by se měla schovat, dál však nehnutě stála a čekala, co se za zatáčkou objeví. Cinkání zesilovalo. Uslyšela odfrknutí nějakého zvířete.
            Pak se objevil oslík a na něm seděl muž. Když ji spatřil, vytřeštil oči.
            Uhnula, aby osel mohl projít, měl odevzdaně skloněnou hlavu a možná by do ní vrazil. Procházel kolem a ona i jezdec na sebe němě zírali. Muž byl oblečen do hrubých pospravovaných hadrů, na rukách i v obličeji měl zažranou špínu a zpod špinavé kapuce čouhaly světlé vlasy. Páchl jako bezdomovec.
            „Kdo jste?“ oslovila ho. Mužovo obočí vystřelilo vzhůru a oči vykulil ještě víc. Pak se rychle pokřižoval a patami pobídl nešťastného oslíka. Ten si však dál kráčel neměnným tempem.
            „Ou! Ou!“ křičel muž a kopal osla do slabin.
            „Prosím vás, kde jsou Pchery?“ volala za ním plačtivě.
            Muž však již mizel mezi stromy, stále se po ní ohlížel a hnal osla, který ho naprosto ignoroval.
            „Co se to děje?!“ zakřičela. Už ho však neviděla, pouze slyšela vzdalující se cinkání zvonečku.
            Pokud někdy byl správný okamžik pro paniku, nastal právě teď. Rozběhla se zpět k asfaltce. Slzy jí tekly proudem a oslepovaly ji, byl zázrak, že nevrazila do některého kmene. Musela zpět do bezpečí, ať už se dělo cokoliv. Plíce ji pálily, když vybíhala do kopce. Milerovic jorkšírák ji přivítal divokým štěkotem. Rozrazila dveře a zabouchla za sebou. Svezla se k nim zády a skryla obličej do dlaní.
            Jak říkala mamka: slzy jsou zdravé, muži nebrečí, a proto umírají na srdeční choroby…
            Seděla u dveří a plakala jako malé děcko.               
                                                                                      
 
Slzy již přestaly téct a usychaly na zmáčených tvářích. Dál však seděla a rukama si objímala kolena.
            Naši přijedou odpoledne, nesmím se do té doby zbláznit! nabádala se v duchu.
            Kdosi zaklepal na dveře.
            Trhla sebou a srdce se jí bolestivě rozbušilo. S obličejem přitisknutým ke dveřím se opatrně plazila ke kukátku.
            Další nedočkavé zaklepání, ucukla před tím zvukem. Za dveřmi stála paní Milerová. Toňa opatrně otevřela a vykoukla škvírou.
            „Ahoj, Toňo,“ pozdravila ji s nervózním úsměvem.
            „Dobrý den, mamka není doma…“
            Milerovi byli v důchodu a paní Milerová si občas přišla poklábosit, šťastná, že jí někdo naslouchá.
            „To nevadí,“ zubila se křečovitě stará paní. „Mohla bych na chvíli dál?“
            I když pro ni byla jako druhá babička, Toňa na okamžik zaváhala. Nakonec však otevřela a ustoupila stranou. Paní Milerová se rychle rozhlédla a vděčně vpadla dovnitř.
            „Jak se dnes máš, Toničko?“
            Dobře jsem se vyspala, udělala si kafe a zjistila, že jsem zmagořila. Jinak fajn, děkuju…
            Paní Milerová s úsměvem čekala na odpověď, pak Toňu poplácala po ruce. „Půjdeme do kuchyně?“
            Usadily se u stolu. Voda byla ještě horká a Toňa zalila kafe.
            „Nejde nám elektrika ani plyn,“ prohodila paní Milerová a snažila se, aby to vyznělo nenuceně. Příliš se jí to nepodařilo.
            Toňa už chtěla říct, že jim plyn jde, pak si však uvědomila, že sporák jede na propanovou lahev.
            „Už jsi byla venku?“ zeptala se paní Milerová. Prohodila to běžným konverzačním tónem, ale její oči visely na Toně a zoufale žadonily o rychlou odpověď.
            Toňa přikývla. Neměla odvahu promluvit nahlas. Bála se, že by tak spustila další příval slz.
            „To je dobře… to je dobře,“ koutky úst paní Milerové zacukaly. „A vše v pořádku?“
            Dívka se jí zadívala do očí. „Paní Milerová, chcete mi něco říct?“
            Stařenka se zavrtěla a napila se kafe na kuráž.
            „Šla jsem ráno pro rohlíky. Mám je ráda, když jsou ještě teplé. Říká se, že by se teplé pečivo jíst nemělo…“
            „Paní Milerová,“ chytila ji Toňa za chvějící se ruku. „Koupila jste ty rohlíky?“ Ta nevinná otázka v sobě měla tolik naléhavosti, jako by na ní visel její život.
            Vždyť taky jo! křičel zoufalý hlas v její hlavě.
            Paní Milerová na ni zírala a dávala si s odpovědí na čas.
            Tak koupila jste, paní Milerová, ty zatracený rohlíky?!
            „Víš… došla jsem dolů po silnici a… asi si budeš myslet, že mluvíš se senilní babkou…“
            „Byl tam les?“ zeptala se s nadějí Toňa.
            Paní Milerová polkla: „Ano, les. Žádný koloniál.“
            „Žádné Pchery,“ doplnila ji Toňa.
            Oběma se ve tvářích rozlila úleva. Sice si právě vzájemně potvrdily, že jejich městečko i s lidmi, které znaly, zmizelo z povrchu zemského, ale zároveň si dokázaly, že jsou příčetné, což bylo pro tuto chvíli důležitější.
            „Jak je to možné?“
            „Já nevím, počkáme na naše, až přijedou…“ Pak ji napadla hrůzná myšlenka. Beze slova se rozběhla do pokoje. Popadla mobil a vytočila číslo mamky.
            Rychlé zapípání a telefon zmlkl. Zkusila to znovu. Nahraný hlas ji měl alespoň informovat, že číslo není dostupné. Ale neozvalo se vůbec nic, jako by nebylo kam se dovolat.
            Jako by žádní operátoři a vysílače neexistovaly.
            „Pojď k nám, zkusíme zavolat z pevné linky,“ promluvila paní Milerová mezi dveřmi.
                                                                       
                 
Na návrší nad městečkem stály pouze dva domy, zrcadlově obrácené a přilepené k sobě jednou stěnou. Jeden patříval Tonině babičce.
Toňa zde trávila každé prázdniny. Když babička zemřela, táta dům neprodal a místo toho dával zchátralou stavbu postupně dohromady. Rodiče ji využívali jako chalupu, jako útěk z rozpáleného budějovického sídliště. Ve druhém domě bydleli Milerovi.
            Toňa poslední dva roky bydlela na koleji. Živá Praha se svými kavárnami a kluby se jí líbila, ale prázdniny trávila dál na chalupě. Aspoň tedy týden nebo dva, než začne být poklidná vesnice poněkud nudná. Na srpen měla naplánovaný rockový festival; a řekla si, že letos zajede s holkami ze školy někam k moři. Dva týdny povalování na lehátku a mrkání na plážové borce znělo jako nádherná vyhlídka. Teď jí myšlenky na fesťák nebo teplý písek a noční drinky připadaly absurdní.
            Paní Milerová i Toňa přecházely po rozbité asfaltce z jednoho domu do druhého. Obě pokukovaly dolů z návrší na šumící les. Z korun vystřelilo hejno ptáků, jinak se nic nezměnilo.
            „Ahoj, Goliáši,“ podrbala Toňa divoce poskakujícího pejska. Paní Milerová zatím odemkla vchodové dveře.
            „No jo, ty jsi krásnej, to víš, že jo…“
            Goliáš si lehl na záda a nastavoval bříško slastnému drbání.
            Z domu se ozval výkřik. Toňa se rozběhla ke vchodu. Goliáš ji radostně následoval a pletl se jí pod nohy.
            „Toňo!“ zakřičela paní Milerová.
            Toňa rozrazila dveře pokoje. Paní Milerová klečela u svého manžela. Ležel natažený na zemi a pod hlavou se mu rozlévala kaluž krve.
            „Toňo, pomoz mu,“ úpěla paní Milerová.
            Jak mu mám pomoct? vykřikla v duchu zoufale.
            „Nestůj tam, jsi přece doktorka!“
            Doktorka?!
            V tuto chvíli asi nemělo smysl vysvětlovat, že doktorát byl pro Toňu vzdálený ještě několik let, a že to nebyl doktorát z medicíny, ale z klasické archeologie! Babička o ní prostě vždycky mluvila jako o naší paní doktorce…
            Ale první pomoc by přeci měla zvládnout! Klekla si ke starému pánovi, zkusila tep. Žádný nenahmatala. Přiložila k ústům ucho a naznačila paní Milerové, ať je potichu. Její manžel nedýchal a srdce se mu zastavilo. Zkrvavenému týlu zatím nevěnovala pozornost.
            Takže, jak je to? Bude pana Milera považovat za figurínu, která se používá při zdravotnickém cvičení. Jinak by totiž její sdrátovaná psychika mohla rupnout a Toňa se bála, že by ji už nikdo nedal dohromady…
            Zvrátila muži hlavu vzad, ústní dutina byla prázdná. Někdy to samo o sobě stačí, aby postižený začal dýchat. V tomhle případě však ne. Nahmatala hrudní kost. K jejímu konci přiložila dlaň – zde bude tlačit. Položila ruce přes sebe, vzepřela se na napnutých pažích a začala s masáží.
            Třicet plus dva, zázračná formulka vracející mrtvé do říše živých.
            Třicet zapumpování a dva vdechy. S uspokojením viděla, jak se hrudník zvedl. Další pumpování. Další vdechy.
            Třicet plus dva, opakovala si stále jako kouzelnou mantru.
            Pracovala bez přestávky. Ruce a ramena měla v jednom ohni. Další přitisknutí na starcovu tvář pokrytou šedivým strništěm. Cítila v jeho ústech tabák.
            Další pumpování.
            Paní Milerová se postavila k oknu.
            Třicet plus dva, stále a stále dokola.
            Pak ucítila na rameni lehký dotek. „Drahoušku, nech ho být.“
            „Vy tomu nerozumíte, paní Milerová,“ odpověděla Toňa udýchaně. „To může trvat i několik minut.“
            „Už to děláš půl hodiny…“
            To není možné… Roztřeseně se posadila vedle chladnoucího těla.
            Paní Milerová si přisedla k ní. Obě ženy se objaly. Stařenka se chvěla v tichém pláči, Toňa ji k sobě přivinula ještě těsněji.
            „Měl za sebou dva infarkty…,“ šeptla mezi vzlyky stará paní a pohladila manžela po hrudi.
            Pan Miler zřejmě vstal, došel k oknu, zjistil, že se město, ve kterém strávil celý život, kamsi odporoučelo, a jeho srdce to zjištění nezvládlo.
            „Je to moje chyba,“ naříkala paní Milerová. „Kdybych, já blbá, počkala, až se vzbudí. Takhle si možná myslel, že jsem zmizela taky…“
            Toňa ji hladila po vlasech a přemýšlela o rodičích. Poprvé si s hrůzou uvědomila, že sem třeba vůbec nikdy dorazí.

 

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode