Ukázka z říše

 

Nočním lesem se rozléhalo vzdálené vytí vlků. Temné břehy řeky se strmě zvedaly do skalnatého ostrohu. Vládla téměř dokonalá tma. Čtyřem mužům v gumovém člunu to naprosto vyhovovalo. Veslovali velmi tiše a člun neslyšně klouzal po černé hladině. S nasazenými noktovizory propátrávali okolí a snažili se zorientovat v nazelenalém světě.

Poručík Joe Kowalski naznačil směr a příď se stočila ke břehu. Muži člun vynesli na kamenitou pláž a pečlivě zakryli větvemi. Na záda si hodili dvacetikilové batohy, Miller z vodotěsného pouzdra vybalil odstřelovačskou pušku. Kowalski se kývnutím ujistil, že mohou vyrazit. Čtyři muži v maskáčích bez označení se tiše vydali do severského pralesa, kterému vládly stíny monstrózních kmenů. Mezi Spojenými státy a Velkoněmeckou říší sice vládl mír, nacházeli se však hluboko v  území spadajícím do sféry německého vlivu a podle mezinárodních úmluv tu neměli co dělat. Pokud by je Rusové chytili a předali Němcům, americká vláda by své vojáky zapřela a Kowalského muže by čekal nepříjemný výslech z rukou gestapa. Proto mohli tuto práci dělat jen Tuleni.

Muži vystoupali na kamenný ostroh a po jeho vrcholu se vydali na sever. Kowalskému občas ve sluchátku zapraskal dozimetr. Hodnoty však byly nízké. V temnotě jen občas zašustilo listí nebo praskla větvička. Kdyby je zaslechl nějaký domorodý lovec, mohl by se domnívat, že se nocí přesouvá smečka vlků. Kolem půlnoci je zdržela silueta obrněnce nehybně stojícího uprostřed lesa. Nějaký čas trvalo, než se ujistili, že se jedná o prastarý ruský tank – pozůstatek bojů ze čtyřicátých let. Zbyla z něj jen kostra a otvorem pro věž prorůstal strom. Je těžko uvěřitelné, že Rusové kdysi uměli vyrobit techniku, která dokázala vzdorovat té německé.

Po další hodině narazili na kupeckou stezku a zamířili na západ. Dvě hodiny před rozedněním ucítili ve vzduchu chlad stoupající z řeky Volchov. Zalehli na kraji lesa, odkud měli výhled na dřevěný most vedoucí do knížecího sídla Kiriši. Čekali na denní světlo, hlídku si vzal Abramow, ostatní se zakryli větvemi a odpočívali. Kowalski však nemohl usnout. Ráno půjde s kůží na trh a dnes možná naposledy vidí hvězdy. V případě zajetí by musel chvíli vydržet, aby dal týmu čas. Doufal, že by to pro kamarády, které znal už od Argentiny, dokázal. Jenže čas se během mučení strašně vleče. Zažil to již během přijímače k SEALs…

Věčná škoda, že nemůže tátovi říct, co dělá. Určitě by na něj byl hrdý. Sám s Němci bojoval, když v devětatřicátém napadli Polsko. Pak utekl do Británie a bojoval tam. Když Británie padla a hrozilo, že ho Angličané vydají, uletěl ve Spitfireu nad Atlantik. Nouzově přistál na širém moři a doufal v záchranu. Kdyby ho tenkrát nevyzvedla obchodní loď nacpaná uprchlíky, Joe Kowalski by se nikdy nenarodil. Táta nikdy Rooseveltovi neodpustil, že nechal Evropu na holičkách…

Zatřásl s ním Defoe. Tak přece jen na chvíli zabral. Oči ho řezaly, nad řekou se válely chuchvalce mlhy, které zakrývaly i strážní věž na mostě. Na druhém břehu se v šedém svítání rýsovaly betonové hradby tvrze. Kowalski z batohu vybalil halenu, vyšívanou vestu a široké kalhoty. Oblékl se a obul si ručně šité boty. Připadal si jako cestovatel v čase. Do pouzder v podpaží a na kotníku
strčil německé pistole Heckler  &  Koch, na opasek náhradní zásobníky a těžký váček s mincemi. Knížata za Zdí preferovala stříbro před papírovými markami. Sebral ze země vak a provaz si přetáhl přes hlavu, nakonec si narazil chlupatou kozáckou čepici, ve které se mu bude v poledne vařit mozek.

„Vypadáš jako bohatýr,“ ušklíbl se Miller.

„Hodně štěstí,“ popřál mu Abramow, který převzal velení.

„Uvidíme se za tři dny,“ prohlásil bez zaváhání Kowalski a zamířil k mostu.

Mluvil perfektně rusky a vypadal jako obyčejný obchodník s lidmi. Kamufláž mu zatím vždy vyšla, neviděl důvod, proč by tentokrát měla selhat.

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode