Tiskovka

 

Zazní moje jméno. Šinu si to k pultíku mluvčího a ledabyle zdravím zástupce tisku a odborné veřejnosti. Jsem hvězda vědeckého nebe, objevitel Prvního města a propagátor evoluce druhů. Davy mě milují…

A já si právě chystám zničit kariéru.

Od moře vane příjemný vánek, přesto si připadám, jako bych spadl do jícnu sopky. Jsem zkušený mluvčí, ale dnes to bude jiné.

Dobrý den, dámy a pánové…

Visí na mě desítky párů očí. Velký Hough E Biuch svolal mimořádnou tiskovku. To asi bude něco!

No, to tedy bude…

Jsem rád, že jste dorazili v tak hojném počtu… pokouším se odlehčit atmosféru. Těší mě, že jsem pro vás stále zajímavý.

Davem proběhnou vlnky pousmání.

Rád bych vás seznámil s výsledky výzkumu, který jsem v posledních letech prováděl v Modrých horách. V prvé řadě jsem zjistil, že našinec se v takové výšce vůbec necítí dobře. Myslel jsem, že mi tam umrznou přísavky…

Další nepatrná vlnka smíchu. Rychle však odezní, v jejich očích vidím nedočkavost a touhu po nové senzaci. Sbírám odvahu pokračovat.

Zkoumal jsem geoglyfy, jejichž stáří je podle radiokarbonové metody osmdesát milionů let. Svět byl tehdy mnohem studenější, na pólech zůstával led a oproti dnešním dnům pokrývala pevnina čtyřikrát větší plochu.

Otáčím se, abych se významně zadíval na projekci. Objevuje se záběr šikmé skalnaté stěny s charakteristickými čtverci a obdélníky. Některé mají trochu odlišnou barvu, jiné jsou o něco výše nebo níže než ostatní. Kvůli rozměrům musely být vyfoceny ze vzducholodě.

Díváte se na nejvýznamnější archeologické naleziště, objevené před sto čtyřiceti lety profesorem Aqo Chh Soem. Škoda, že se tento velikán nedožil dnešku.

Popravdě řečeno jsem musel počkat, dokud si ho nevezme Matka. Moje teze by se mu totiž ani trochu nelíbila.

Tato stěna bývala před osmdesáti miliony let mořským pobřežím. Otáčím se zpět k publiku. Již víme, že ty struktury nevytvořila příroda, dodnes však panují rozpory, zda byli její tvůrci inteligentní

Publikem projedou fialové vlnky znepokojení. Já – vážený profesor a předseda akademického hejna věd – se pouštím na pole konspirací.

Nebojte se, pokouším se uklidnit posluchače, nezastávám názor, že je vytvořili mimozemšťané.

Červeně se vlastnímu vtipu zavlním, nikdo se ke mně nepřidává. Křečovitý smích mě rychle opouští, držím se pultíku a mám co dělat, abych s ním nervozitou nesplynul. Asi bude nejlepší, když to na ně rovnou vybalím.

Mám nezpochybnitelný důkaz o tom, že jejich tvůrci byli obdařeni inteligencí.

Na jeden úder velkého srdce nastává ohromené ticho. Pak můj mozek zaplaví lavina otázek. Dav se rozvlní chapadly a hraje všemi barvami.

Možná jsem to uspěchal… Teorie o evoluci druhů byla zveřejněna před dvěma staletími, ale ještě dnes je odmítána téměř polovinou populace. Někdy mi nad hloupostí našeho rodu zůstává rozum stát. Máme nezvratné důkazy o tom, že se našim předkům podařilo vystoupit na pevnou zem a stvořit civilizaci. Přesto polovina planety stále věří, že jsme byli během sedmi dní stvořeni jakousi obří skvrnitou Matkou!

A já se jim teď navíc pokouším namluvit, že jsme na naší krásné modré planetě nebyli jedinými rozumnými bytostmi!

Asi jsem blázen.

Čekám, až se rozvášněné publikum uklidní. Nad hlavou nám prolétá obří bitevní vzducholoď. Je vysoko, ale i na tu dálku se ve slunci blýskají stovky bombiček, kterými má obtížené břicho. Počítám, že některé z nich jsou jaderné.

Ne! Musím to říct dnes, protože zítřek nemusí nikdy nastat.

Obě impéria jsou do sebe zakousnutá, jako dva žraloci v aréně. Náš druh je před sebevyhlazením a pokud mohu k záchraně sebeméně přispět, musím to udělat.

Bez ohledu na kariéru.

Nebo na vlastní bezpečí…

Publikum se konečně uklidňuje. Téměř cítím touhu posluchačů začít se mi přehrabovat v hlavě a myšlenky si vytáhnout. Takovou nezdvořilost si samozřejmě nikdo nedovolí.

Fosilie takzvaných kostlivců – tvorů, kteří měli uvnitř těla pevný vápenný skelet obalený svalovinou – jsou nám všem dobře známé. Z fragmentů zkamenělin se dá určit, že většina se pohybovala po čtyřech tuhých končetinách opatřených klouby. Podle takzvané Hujanské kostry, která se zachovala z osmdesáti procent, však víme, že někteří kráčeli vzpřímeně, pouze po zadních končetinách. A právě o tomto poddruhu se domnívám, že byl inteligentní stejně, jako jsme nyní my…

Nastává další rozruch, tentokrát mírnější, diváci se vzájemně okřikují a tiší jeden druhého.

V týmu jsme o mých závěrech vedli vášnivé disputace a musím sportovně přiznat, že se mnou většina jeho členů hrubě nesouhlasí.

Není to pravda, ale chci své kolegy chránit. To pro případ, že by mě obvinili z kacířství…

Jsem toho názoru, že druh dvounožců – jak jim říkám – dokázal ovlivňovat svoje prostředí a zkamenělé obrazce jsou ve skutečnosti zbytky jeho obydlí.

Zadívám se ke vzducholodi a sbírám odvahu dokončit, co jsem začal. Měl jsem za to, že mě můj věhlas a autorita ochrání. Teď už si tím nejsem zdaleka jistý.

Měchýř mám napjatý k prasknutí. To by byla legrace, strachy vypustit inkoust…

Nálezy fosílií dvounohých kostlivců se datují do rozmezí pouhých dvou set tisíc let. Je to velmi úzké časové období, podívejte se však, co jsme za stejné období dokázali my! Ukazuji ke vzdalující se vzducholodi. Ještě v minulém století by něco takového bylo považováno za utopii. Jsem tedy toho názoru, že dvounožci dokázali i za tak krátkou dobu získat inteligenci, ovládnout planetu a nakonec i zapříčinit vlastní zkázu.

Další nápor dychtivých dotazů. Zvedám chapadlo a snažím se posluchače utišit.

Akademická obec se shoduje v tom, že naši planetu postihlo šest velkých vymírání; já se domnívám, že to poslední má na svědomí právě druh dvounožců. Před osmdesáti miliony let začala stoupat hladina moří, svět se dramaticky oteplil, vysoký obsah kyslíku klesl na dnešní úroveň, v geologické vrstvě z tohoto období nacházíme poslední kosterní nálezy nejen dvounožců, ale i ostatních kostlivců. Narazili jsme mimo jiné i na nerovnoměrnou vrstvu popela, dokazující rozsáhlé požáry po celém povrchu planety.

V davu se vtyčí Ichia Sc Falt – obávaná redaktorka církevního Hlasu Matky. Říká se, že kopuluje s členy Duchovní rady. Jestli mě může někdo zničit, pak je to ona.

A co vás vede k domněnce, že dvounožci byli inteligentní?! Její tón je ostrý jako zuby lastury.

Otáčím se k projekci a snažím se získat zpět sebedůvěru. Na plátně se zobrazí slavné trubkovité a spirálovité útvary. Z pultíku seberu ukazovátko a namířím jím na plátno: Již moji předchůdci našli fosílie, o jejichž složitých strukturách můžeme pochybovat, zda jsou přírodního původu.

Obraz se změní a objevuje se slavné Balvašské kolo. Má v průměru patnáct přísavek, je tři přísavky široké a přesně uprostřed má kruhový otvor o průměru jedné přísavky. Jen blázen (nebo náboženský fanatik) může tvrdit, že tohle vytvořila příroda.

Nikdy však nebylo dokázáno, že jde o umělé výtvory! Ichiin útočný tón mi provrtává mozek.

Nikdy také nebyl dokázán opak, oponuji. Pravda, předmětů máme jen pár, geoglyfická naleziště jsou na světě pouze tři, ale jsem přesvědčen, že další jsou na mořském dně zakrytá miliony let usazenin. Nicméně můj tým objevil jeden nezpochybnitelný důkaz.

Projekce se opět mění. Naposledy.

To, na co se díváte, není zkamenělina. Z kamene je to totiž přímo vytvořené. Konkrétně z mramoru.

Za sebou zaslechnu nevěřícný povzdech.

Tlak horních vrstev vykopávku zdeformoval, přesto můžeme jasně identifikovat její vzhled. Toto je hlava tvarem odpovídající fragmentům nalezených lebečních kostí dvounožců. Toto je horní končetina, zde je trup. Tady jsme se s kolegy trochu přeli. Někteří se domnívají, že trup pokračuje až sem a tvor měl celkem šest končetin, dvě horní a čtyři, po kterých se pohyboval. Osobně jsem však toho názoru, že zadní dvounožcova končetina je toto, a že se tedy jedná o zobrazení dvou kostlivců. Buď spolu kopulují, anebo – a to je pravděpodobnější – sedí jeden na hřbetě druhého.

Všechna tři srdce mi zběsile buší, otáčím se k oněmělému publiku. Všem už to musí docházet. Ichia Sc Falt se chystá vypustit sled náboženských blábolů, nedovolím jí to: Rasa, která dokáže opracováním mramoru vytvořit zobrazení sebe sama, musí být bez pochyby inteligentní!

Teď nastává bouře.

To je neslýchané! Taková hloupost! Rouhání!

Já však svoji řeč neohroženě dokončuji: Domnívám se, že inteligentní dvounožci, byli nakonec vlastní inteligencí přemoženi.

Pak už je nechávám, ať na mě ječí a pokud možno důstojně odcházím.

Naposledy se zadívám k malé tečce vzducholodi. Na obzoru jich visí několik desítek.

Jaderná válka je na spadnutí.

Obávám se, že sebedestrukce je údělem každého druhu, kterému byla do vínku dána inteligence. Miliony let se plazíme po mořském dně (nebo v případě dvounožců po povrchu planety) pak na pár tisíciletí zazáříme jasným plamenem, abychom nakonec tu zář neunesli a proměnili se v popel.

Ale kdo by si tohle chtěl přiznat? Náboženská policie mě zatkne možná ještě dnes. Vlastně je to docela pravděpodobné… Nastane veřejný církevní proces. Před třiceti lety bych nemohl prohrát, dnes – když jsme si uvědomili vlastní nacionalismus a také to že Impérium zapadajícího slunce je vlastně nepřítel, kterého je potřeba vyhladit – už si tím tak jistý nejsem.

Říkal jsem si, že by tak starého a uznávaného hlavonožce nepřikovali ke skále a nenechali ho pomalu umírat na slunci.

Když mi nyní do mozku buší rozhořčené námitky, najednou mi připadá, že jsem svůj význam hrubě přecenil.

 

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba www stránek zdarmaWebnode