Serena

 

Serena políbila maminku na čelo. Věděla, že je to naposledy. Ať už dnešní den skončí jakkoli, už ji nikdy neuvidí.
   Máma měla pokožku suchou a horkou.
   „Vzala sis prášky?“ zeptala se jí.
   Lehké přikývnutí, slabé pousmání.
   Účinné léky na rakovinu byly mimo jejich možnosti, ty co od vlády dostala, byly možná pouhé placebo.
   „Jdu do lázní…“
   „Neměla bys chodit sama…“ zašeptala máma.
   „Umím se o sebe postarat. Už jsem velká holka,“ usmála se Serena a rychle vstala, než ji přemůžou slzy.
   Dnes jí bylo patnáct let. Už nebyla dítě, ale žena. Nejen v očích zákona, ale také fyzicky.
   Postarali se o to Tlustý a Hubený.
   Otevřela dveře z tvrzeného plastu. Naposledy se rozhlédla po dvaceti metrech čtverečních, kde vyrůstala.
   Maminka se na ni unaveně usmála.
   Serena se pokusila usmát také. Bála se, že se rozbrečí, a rychle za sebou zabouchla.
   Úzká chodba 21F-L hučela desítkami hlasů. Přehodila si přes rameno ručník a podél stěny se vydala k Hlavní třídě. Míjela pestrobarevné plastové dveře dalších bytů. Některé byly otevřené a lidé posedávali na židličkách nebo jen tak na zemi; klábosili a hráli kostky nebo domino. Švitořící hlasy se odrážely od betonových stěn. Z otevřených dveří se linula vůně vařeného jídla. Sereně se sbíhaly sliny. Maso neměla několik měsíců, vlastně od doby, kdy matka kvůli nemoci musela opustit práci a byla odkázaná na potravinové tablety. Udržely ji naživu, ale nic víc.
   „Hej, prťousku!“
   Serena dělala, že neslyší.
   „No tak, Sereno!“
   Ohlédla se po skupince černých kluků, kteří byli zhruba v jejím věku. Prodávali met, byli ozbrojení noži a mačetami, a Chodba 21F-L jim patřila. 
   „Pozdravuj ségru, prcku. Vyřiď jí, že to pro ni mám,“ zazubil se jeden z nich.
   Serena přikývla, ať už to sdělení znamenalo cokoli. Nelíbilo se jí, že se sestra s gangem sblížila. Nechtěla domyslet, co pro ně dělá a co od nich na oplátku dostává.
   Proplétala se labyrintem těsných chodeb. Nebloudila, šla přesně za svým cílem. Vyrostla zde. Nikdy nespatřila černou půdu, živé zvíře nebo rostlinu, ale klikatící se chodby slumu znala nazpaměť.
   Každých pár metrů ve stropě zářily světlomety, které přiváděly denní světlo ze střechy. Byly pokryté skvrnami špíny a prachu. Serena těmi ostrůvky šedavého světla procházela a myslela na oblohu, která je někde nahoře.
   Zahnula za roh a konečně vešla na širokou Hlavní třídu. Na okamžik se zastavila a zvrátila hlavu. Připadala si jako v katedrále. Třída procházela všemi sto dvaceti patry a byla zakončena zaprášenou průhlednou střechou, která propouštěla šedivé světlo. Ve vyšších patrech ji křižovaly mosty se skleněnými podlahami. Kdyby se tam vydala, tak jak byla - tedy bosa a v pospravované tunice - policajti by ji velmi rychle poslali zpátky dolů.
   Vydala se k lázním. V bytě neměli zavedenou vodu (to skoro nikdo ve slumu), pitnou – nazrzlou s kovovou pachutí – čerpali z kašen na chodbě, mýt se museli ve veřejných koupelnách. Komplexy Lázní byly roztroušené v celé délce dvacetikilometrové Hlavní třídy. Stánky přilepené k betonovým stěnám voněly smaženým jídlem (skoro všichni se dušovali, že jejich masové kuličky neobsahují krysí ani lidské maso). Na wok pánvích se smažily kobylky a brouci, šikmoocí prodavači míchali vonící polévky s tlustými masitými červy… Serena naprázdno polkla. Třída švitořila a hučela jako obří včelí úl. Příroda Sereně nenadělila moc centimetrů a tak se prodírala houstnoucím davem, jako oživlým pralesem. Musela přitom dávat pozor, aby ji nezadupali klusající rikšové, táhnoucí za sebou kárky s pasažéry.
   Do všeho toho mumraje neustále promlouvaly a blikaly monstrózní hologramy nad jejich lavami. Produkty, které nabízely, byly určeny obyvatelům od třicátého patra výš.
   „CHCETE STRÁVIT DOVOLENOU SNŮ?“ Ptala se nahá dívka. „VYJEĎTE NA STŘECHU! KOMPLEX FARAON VÁM SPLNÍ VAŠE PŘÁNÍ…“
   Ano, Serena by se opravdu ráda podívala na střechu. Nedokázala si představit ten výhled! Tu nekonečnou (i když neustále šedou) klenbu oblohy!
   Dnes se ven podívá, ale ještě před tím musí něco zařídit…
   Zastavila se u malého oltářku Velké matky, sousedil s oltářkem Boha Ježíše. Poklekla a položila pravou ruku na ohmatané dřevo svatyňky. Skutečné dřevo ze skutečného stromu – muselo být stovky let staré.
   „Stůj při mně, Matko. Dej mi sílu…“ zašeptala.
   Po chvilce tiché modlitby vstala a zahnula ke vchodu do lázní. Lelkoval tam dav mužů, klábosil a hodnotil ženy, které vcházely dovnitř. Mezi nimi i členové policie. Měli by dodržovat pořádek v chodbách, ale do slumu – spleti bočních chodeb – nikdy nezavítali.
   Ani do lázní, když už jsme u toho…
   „PŘIJĎ MEZI NÁS,“ Ozvalo se vysoko nad Serenou. A velká průhledná hlava tentokrát shlížela dolů na nižší patra. „STAŇ SE JEDNÍM Z NÁS! STAŇ SE KONTRAKTOREM A POZNEJ SVĚT…“ Reklama náborářů jedné z žoldnéřských armád, které hlídaly hranice svobodného světa…
   Serena spatřila Tlustého a Hubeného.
   A oni spatřili jí. Sledovali, co udělá. Serena se zhluboka nadechla, se strnulým výrazem je minula a prošla gumovými zástěnami. Ovanul ji teplý vlhký vzduch. Kratičké vlasy se jí přilepily na čelo a tunika okamžitě zvlhla.
   V zažloutlé průhledné gumě se zrcadlily dvě siluety – Tlustý a Hubený se vydali za ní.
   Když stát dlouho před jejím narozením lázně stavěl, dal si záležet. Velkolepý prostor, který dal obyvatelům města alespoň na chvíli zapomenout na stísněné podmínky, ve kterých žili; kvalitní dlažba (jejíž barvy už generace chodidel setřely), parní místnosti (které si zabraly gangy a pouštěly dovnitř jen za úplatek), bazénky s vířivkami (které už dávno nepouštěly bublinky a proudy vody), velký plavecký bazén (ve kterém je smrdutá zelená voda jen po kotníky). A samozřejmě kóje se sprchami. Stovky kójí.
   Původně byly sprchy rozdělené na mužskou a ženskou část, ale co si Serena pamatovala, nikdy zde nebyl nikdo, kdo by to ohlídal.
   Platilo nepsané pravidlo držet se skupinek lidí, obzvlášť jste-li dívka bez ochrany. Ale lidé se chovají stejně, jako divoká stádní zvířata (když ještě venku nějaká žila). Dav se před dravci rozprchne a nechá za sebou mláďata bez matek.  
   Sestru znásilnili ve čtrnácti. Serena vydržela o rok déle, Tlustý s Hubeným jí to provedli minulý týden. Myslela si, že je v bezpečí. Byla obklopena skupinkou štěbetajících žen, uvolnila se a na okamžik zapomněla na ostražitost. Se zavřenýma očima vstřebávala slast horké vody.
   Příliš pozdě si uvědomila, že štěbetání ustává.
   Když oči otevřela, zahlédla záda žen, kvapně mizející za rohem. V kóji zůstala jen ona a dva muži. Oba byli nazí a jejich penisy na ni hladově ukazovaly.
   Nenechali ji proklouznout. Srazili ji na zem a vystřídali se na ní.
   I na dívku byla malá a křehká. Bojovala jen chvíli, pak podlehla bolesti. Zavřela oči a tiše to snesla…
   Nyní téměř fyzicky cítila jejich pohled. Šli za ní. Prodírala se lidmi v různém stadiu nahoty; otírali se o ni mokrými těly.
   Namířila si to do zadní části. Lidí ubývalo, pach plísně a stojaté vody naopak přibýval. Zahnula za roh a otevřela se před ní dlouhá místnost se sprchami trčícími ze zdi. Každá byla oddělená zídkou s popraskanými dlaždicemi.
   S dunícím srdcem pomalu došla až k zadní stěně. Všechny kóje byly prázdné, od plastových trubic se ke kanálkům v podlaze táhly rezavé pruhy.
   Přetáhla si tuniku přes hlavu a pověsila ji na letitý háček. Nic jiného na sobě neměla; jediný kus oblečení bylo snadnější ohlídat, v lázních se mimo jiné také kradlo.
   Zmáčkla knoflík a zacouvala pod vlažnou vodu, tady vzadu už horká netekla.
   Ozvěnou k ní doléhal občasný smích a zavýskání. Mnohem hlasitější jí připadal vlastní dech a bušení srdce, které jako by vylezlo z hrudi do krku. Po hlavní chodbě procupitala nějaká stařenka. Serena upírala pohled ke vchodu.
   Brzy se v něm objevily dva stíny, jeden objemnější než druhý.
   Rozhlédli se jako predátoři na lovu (alespoň tak si dravce vždy představovala) a tiše vpluli do místnosti.
   Serena se pokoušela ovládnout třes. Vibrovalo jí celé tělo a nebylo to vlažnou vodou, která jí stékala po těle a na pokožce tvořila malé narezlé říčky… Bradavky drobných ňader jí hrůzou ztvrdly na kámen. Hubeňour z nich nemohl spustit oči.
   Starší muž zatím nenápadně obhlížel prázdné špinavé kóje. Když zjistil, že jsou sami, pohledem přejížděl po jejím nahém těle, měl u toho pootevřená ústa jako idiot.
   Serena mu pohled vracela, nemohla si pomoct.
   „Tati, můžu dnes první?“ zažadonil Hubeňour.
   „Hlídej,“ poručil mu otec.
   Hubeňour si naštvaně založil ruce na hrudníku a postavil se zády ke vchodu.
   „Že tobě se to minule líbilo?“ oslovil Tlusťoch Serenu.
   Nebyla schopna řeči. Strach ji naprosto paralyzoval…
   Musí se vzchopit, jinak prohraje! Tlusťoch se k ní opět nacpe do kóje a bude po ní hmatat sukovitými prsty. Jako před dvěma týdny ji zalehne a vrazí do ní tu svoji odpornou kládu. Serena stále měla na zádech strupy od ostrých zbytků dlaždic. Zezdola krvácela ještě tři dny potom. Dodnes ji to pálí. Nedovedla si představit, co by se dělo, kdyby jí tam strčil byť jen prst.
   Tlusťoch zatarasil celou šířku kóje.
   „Tak jak to dnes bude? Po dobrém nebo po zlém?“ zeptal se tiše.
   Serena polkla a sebrala poslední zbytky příčetnosti: „Neublížíš mi, když ti ho vykouřím?“
   Jeho masitá tvář na okamžik ztuhla. Když mu došel význam jejích slov, roztála. „Pojď ke mně, děvče. Bez zásunu to asi nepůjde, ale když budeš šikovná, budu něžný.“
   Serena k němu přistoupila. Natáhla ruku, na maličký okamžik zaváhala, pak chytila jeho penis. Okamžitě začal v její dlani tvrdnout. Jako červ, který se probral k životu.
   Dívala se mu do očí. Tlusťoch se podíval dolů a vzrušením zhluboka funěl, z dolního rtu mu odkápla slina. Jeho tupý výraz v Sereně konečně probral zuřivost, se kterou se do lázní vydala.
   Dál ho laskala levou rukou. Pravou si sáhla na záda, kde měla páskou přilepený mámin kuchyňský nůž (poslední rok ho stejně nepoužívali). Už bylo na čase, páska se odlepovala.
   Strhla nůž, který několik hodin brousila o beton, a zespodu ho zabodla do mužova masitého krku. Tlusťoch zachroptěl a vyvalil na ni oči.
   Vypadalo to, že nechápe, co se to děje.
   Serena nůž vytáhla. Ruku jí zalila krev.
   Švihem bodla znovu.
   Tlusťoch se snažil odtáhnout, ale Serena si ho přidržela za vadnoucí penis.
   Bodla potřetí.
   Postříkala ji krev z tepny, teplejší než voda ze sprchy.
   „Tati?“ zavolal váhavě Hubeňour.
   Serena se celou vahou opřela do mužova těla. Tlačila ho oběma rukama a zapírala se jednou nohou o zeď. Jeho krev jí máčela obličej a na okamžik ji oslepila. Byla to nesmírná váha, ale Tlusťoch nakonec udělal váhavý krok vzad a uvolnil východ ze sprchy.
   „Pomoz mu! Rychle!“ křikla Serena a schovala nůž za zády. Její ledový klid ji samotnou překvapil.
   Hubeňour udělal dva rychlé kroky, pak se zarazil. Jeho otec se k němu otočil, chroptěl a snažil se ucpat rozšklebenou díru v hrdle.
   „Pomoz mu!“ vykřikla opět Serena, jinak by tam ten idiot stál snad věčnost.
   Tlusťoch padl na kolena a Hubeňour se k němu sehnul.
   Serena mu obloukem vrazila nůž do spánku. Mířila na krk, ale netrefila se. Hubeňour se napřímil a vytřeštěně na ni zíral. Rukojeť nože mu trčela z hlavy.
   „Aíík...“ sdělil jí. Otočil se na patě a prkenně kráčel k východu.
   Nesmí vyjít ven!
   „Hej!“ vykřikla za ním zoufalá Serena. Rozběhla se za ním, ale uklouzla po krvi a přepadla přes Tlusťochovo cukající se tělo. Kdysi viděla omšelý obrázek ulovené velryby – velkého tvora, který prý kdysi žil v mořích. Umírající Tlusťoch jí ho velmi připomínal.
   Jeho syn se ve vchodu otočil.
   „Aíík, ug aaj,“ řekl a jedno oko se stočilo kamsi ke stropu. Chtěl opět vyrazit, ale jeho tělu konečně došlo, že to nemá cenu a složilo se na podlahu.
   Serena zhluboka oddechovala. Ve sprchách se ozýval obvyklý hukot vody a vzdálený hovor lidí.
   Teď nesmí zamrznout! Musí to dotáhnout do konce!
   Rychle skočila pod sprchu a snažila se smýt lepkavou krev. Přetáhla si přes hlavu tuniku. Na mokrém těle se zadrhávala a Serena roztrhla už jednou sešitou díru. Nůž omyla, otřela a položila na zídku oddělující jednotlivé kóje. Opatrně překročila obě těla, z kterých stále vytékala krev.
   Přeci není možné, aby v sobě měli tolik krve?!
   Ale možné to bylo. Dlažba na podlaze už nebyla vidět a krev se zurčením odtékala do kanálku.
   Pohni se!
   Serena roztřeseně vyšla na hlavní chodbu. Jak se blížila k východu, lidí přibývalo. Snažila se tvářit nenápadně, ale připadalo jí, že na ni každý zírá. Nejraději by běžela zpět do bytu, schoulila se mamince do náručí a vybrečela se. Cítila, že k tomu nemá daleko.
   Jenže pak by si pro ni přišli. Znásilnění nebo krádeže nemělo smysl hlásit, bylo jich tolik, že se tolerovaly. Ale vražda, to bylo něco jiného! Stát si nemohl dovolit nechat lidi, aby se mezi sebou beztrestně zabíjeli. Obzvlášť ve veřejných lázních! Velmi tvrdě za to trestal a viníky vždy chytil. Vždyť také nebylo kam utéct, pokud jste se nechtěli vydat do mrtvé pustiny venku.
   Serena byla ode dneška plnoletá a čekalo by ji třicet let nucených prací na řasové farmě.
   Pravděpodobně už by se nevrátila…
   Kdesi v hloubi koupelen zavřeštěl ženský hlas. Lidé se začali valit ve směru křiku, dychtiví zjistit jeho původ. Malé dívky, která se proplétala opačným směrem, si nikdo nevšímal.
   Ve vchodu se srazila se čtyřmi policajty, kteří se drali dovnitř. Konečně se propasovala ven.
   Pokud možno klidně procházela po Hlavní třídě. Věděla, že na kamerových záznamech najdou její příchod s Tlustým a Hubeným v závěsu, i její samostatný odchod. Nakonec si to dají dohromady. Ale to už tu Serena nebude…
   Proplétala se davem ke Schodišti. Stánkaři vykřikovali své nabídky zaručeně čerstvých řas a hub. Různí šarlatáni nabízeli léky na všechno možné. U stěn se nakrucovali zmalovaní prostituti a prostitutky.
   Na Schodišti přidala do kroku, seběhla dvacet jedna poschodí a zatlačila do otočných dveří. V prvním okamžiku se zděsila, že s nimi vůbec nepohne. Nakonec ji se skřípěním pustily ven. Východy policie nehlídala, nebylo proč – ocelové dveře šly otevřít jen zevnitř a každý, kdo by se přeci jen vydal ven, by musel při návratu strávit měsíc v karanténě.
   To Serenu nezajímalo, nehodlala se vracet.
   Hodila si přes hlavu kapuci tuniky a rozběhla se ve stínu šedých betonových hor, v nichž žily statisíce lidí. Zahnula za roh a vzhlížela na jednotvárné masivní budovy. Obří oprýskané číslice 98 na jedné a 96 na druhé. Na příštím rohu to musí být.
   Běžela tím směrem a modlila se k Velké matce, aby tam bylo to, co očekávala. Zahnula za roh a zastavila se. Zůstala civět s pusou dokořán. Oči jí zářily jako dítěti o svátku Svatého soba Rudolfa.
   Na prastarém náměstí stály v kruhu obrněné transportéry. Dav, který je obklopoval, se vléval do mezery mezi vozy a ve spořádané frontě se sunul do starobylého chrámu uprostřed náměstí, který byl kdysi zasvěcen Bohu Ježíšovi.
   Uvnitř čekali náboráři.
   Serena se vmísila do davu. Okolo stáli většinou muži, všichni mnohem větší a silnější než ona. Musela se zarputile cpát mezi těla před sebou, jinak by ji neustále odstrkovali a Serena by se nehnula z místa. Nevnímala ostré lokty, které jí cpali do obličeje (jeden jí rozsekl ret), ani těžké boty, které po ní neustále dupaly. Asi po hodině vyčerpávajícího úsilí se konečně protáhla mezi dvěma pásovými vozy.
   „Kam se sereš, prcku?“ Velký upocený chlap ji táhl za tuniku zpět a dral se na její místo.
   „Hej! Nech tu holku v řadě!“ Na střeše obrněnce se líně opíral voják o rotační kulomet, přes obličej měl kyslíkovou masku. Velký chlap si nedovolil nic namítat, vždyť by to mohlo ohrozit jeho šance pro přijetí.
   Uvnitř kruhu již vládl řád, nikdo do ní nestrkal a nepředbíhal. Fronta se poslušně sunula k jednomu zdobenému vchodu do chrámu. Až dosud si vůbec nepřipouštěla myšlenku, že by ji armáda nepřijala. Najednou se jí nervozitou rozbušilo srdce.
   Co když ji nevezmou?
   Kdesi za ní se zvedly vzrušené hlasy. Musela si popojít stranou, aby zjistila, co se děje.
   V mezeře mezi obrněnci stáli tři policajti v taktických uniformách, se samopaly na prsou a s maskami přes obličej. Vyměňovali si názory s vojákem u kulometu a mávali tabletem. Voják nakonec pokrčil rameny a pustil je dovnitř kruhu.
   Serena se snažila vmáčknout zpět do fronty. Zhluboka dýchala a snažila se jasně myslet. Ani jedno se jí příliš nedařilo.
   Jdou si pro ni. Byla tak naivní a pitomá, že si myslela, že jí to projde? Zřejmě jsou kamery i u východu z bloku, nebo v sobě mají dveře nějaké čidlo, to už je teď jedno. Policie si každopádně dala všechno dohromady daleko rychleji, než doufala.
   Nenápadně vykoukla z řady. Tři muži se rychle blížili jejím směrem, rekruty ve frontě prohlíželi jen zběžně.
   Třeba jsou tu kvůli něčemu jinému…
   Třeba se jí to netýká…
   „To bude ona,“ ozvalo se nad ní.
   Periferně vnímala tři stíny stojící vedle sebe. Neměla sílu podívat se na ně.
   Ruka v černé rukavici namířila čtečku na její předloktí s vytetovaným kódem. Ostře to píplo.
   „Jo, je to ona,“ řekl jiný hlas. Ruka v rukavici ji popadla za loket a vytáhla z řady. Muži jí nekompromisně zkroutili ruce za zády a nasadili plastová pouta. Bolestivě je utáhli.
   Neměla sílu vzdorovat. Nevzpouzela se, nepokoušela se utéct (kam také?), pouze se cítila neskutečně vyčerpaná.
   „Tak jdeme, zlatíčko.“
   Poslušně s hlavou skloněnou cupitala mezi dvěma silnými muži. Třetí kráčel před nimi a mířil k východu mezi obrněnými transportéry, vrážel přitom do zvědavců, kteří vykukovali z řady.
   Zkusila to a prohrála. Teď ji čekal velmi bolestivý a dlouhý trest…
   „Kampak ji vedete?“ pronesl dunivý hlas a jejich malé procesí se zastavilo. Velitel, který je vedl, se otočil. Apatická Serena nevzhlédla, pouze sledovala velitelovy naleštěné holínky.
   „Na něco jsem se ptala!“ zaduněl opět hluboký hlas a vyleštěné holínky udělaly váhavý krok zpět.
   Velitel se nakonec vzpamatoval: „Tato žena spáchala dvojnásobnou vraždu prvního stupně. Tady mám zatykač,“ zvedl tablet jako štít.
   Serena se konečně ohlédla, aby zjistila, proč sebejistý velitel mluvil tak tiše.
   Nad nimi se tyčil pětimetrový bitevní robot.
   Serena si všimla, že přísně rovná fronta ho obtéká jako stružka vody velký kámen.
   Robot se sehnul, aby prozkoumal zatykač. Měl zcela hladkou hlavu bez obličeje. Při absenci lidského výrazu nebylo úplně jisté, na koho nebo na co se dívá, a co si o tom myslí. Na hrudi měl vyraženou jmenovku: Sgt.1.class Mia Nowak. Pod ní byla bílou barvou načrtnuta lebka a sousloví Sesterstvo Amazonek.
   „Kolik ti je, děvče?“ zabručel robot.
   Sereně chvíli trvalo, než jí došlo, že otázka patřila jí.
   „Patnáct,“ špitla.
   „Kohopak jsi zabila?“
   „Ubodala dva muže v lázních. Máme videozáznam,“ odpověděl místo ní velitel. Sebevědomí se mu pomalu vracelo.
   „Copak ti provedli?“
   Sereně se místo odpovědi roztřásla brada.
   „Nevím, proč tady vůbec diskutujeme,“ zvedl hlas velitel. Jeho sebevědomí bylo opět v plné síle. „Prostě si ji odvedeme. Vy žoldáci jste tu jen hosté a jste pod naší jurisdikcí!“
   „Znásilnili mě!“ vykřikla najednou Serena. „Nelituju je! Udělala bych to znovu!“
   „Tak jdeme!“ trhnul s ní jeden z policajtů.
   „Ještě jednou s ní takhle trhneš a trhnu já s tebou!“ zahřímal robot.
   Policajt zkoprněl. Možná mu došlo, jaké následky by mělo, kdyby s jeho rukou trhlo takové monstrum.
   „Nemůžete nám bránit v jejím zatčení!“ rozkřikl se velitel.
   „Právě to dělám. Zastav mě,“ zabručel robot a Serena by přísahala, že to bylo proneseno s úšklebkem. V robotovi to temně zahučelo. Hučení přešlo do pískání, až se vytratilo mimo smyslovou soustavu člověka.
   Že je to zvuk provázející zapnuté zbraňové systémy, zjistí Serena až mnohem později.
   „Tenhle kruh z obrněných vozů je výsostné území Třináctého batalionu. Vaše pravomoc končí na druhé straně. Teď vypadněte a ji tu nechte.“  
   Pouta na zápěstích povolila. Velitel na svého podřízeného řval, co to dělá, ale byl tiše ignorován.
   „Vy zasraní žoldáci, myslíte si, že vám všechno patří!“ hulákal. „Jste na území města, a já se vrá–“
   „BEZ NÁS BY UŽ ŽÁDNÉ MĚSTO NEBYLO! ZMIZ, NEŽ TĚ ROZŠLÁPNU!“ zahřímal robot. Další pobídku policajti nepotřebovali.
   Když zmizeli, robot se sklonil nad Serenu: „Co bys u nás chtěla dělat?“
   „Chci ovládat tohle,“ kývla Serena k poškrábanému, ale vyleštěnému plášti robota. Byl to její sen od šesti let, kdy poprvé viděla stroj na monitoru.
   „Velikost na to každopádně máš,“ pronesl robot a Serena by přísahala. „Budu ti držet palce.“
   Monstrum odcházelo. Mělo ladné dívčí pohyby, přesto se od něj muži ve frontě nervózně odtahovali.
   Vezmou ji. Teď už o tom Serena nepochybovala. Věděla, že je chytrá, a velká (nebo spíš malá) tak akorát.
   Musejí ji vzít!
   Zabezpečí rodinu a bude mít přístup ke skutečným lékům, které bude posílat mamince.
   Bude bojovat v robotovi a stane se z ní Amazonka.
   Bude vědět, že žije!
 

 

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode