Raymondovo břímě

 

Raymond se těžce prodíral závějemi. Konečně domov! Zmrzlou pěstí zabušil na železnou bránu zakrývající vstup do štoly. Brána se otevřela jen na škvíru, rychle se protáhl a muž, který měl službu, za ním rychle zabouchl.
   „To je zase kosa!“
   „Tahle zima snad neskončí…“
   Oba se tomu vtipu zasmáli. Zima neskončí ještě dobrých tisíc let. Alespoň to prorokovali vědci mluvící v televizi. Ještě v dobách kdy nějací vědci a nějaká televize byli.
   Raymonda ovanula směsice pachů. Dým ohňů prokládaný smradem nemytých těl a vlhkosti jeskyně. Alespoň tu bylo teplo. Starý zaprášený teploměr, který s Agnes ve své kóji měli, většinou ukazoval okolo pěti nad nulou. Což byla proti tomu, co se dělo venku, příjemná pokojová teplota.
   Procházel jeskyní.
   „Buď zdráv, Raymonde,“ zdravil ho soused.
   „Nazdar, Pierre.“
   „Co jsi dnes ulovil? Hm! Pěkné! Nechceš to vyměnit?“
   „Za co, prosím tě?“
   „Půjčím ti ženu.“
   Raymond se podíval na ušmudlané stvoření - Pierrovu manželku. Špinavýma rukama, na kterých jí chyběla polovina prstů, se snažila uhladit zbytek zcuchaných vlasů.
   „S díky odmítnu. Měl bys místo prodeje své ženy zkusit taky něco ulovit.“
   Ale Pierre jen máchl rukou a otočil se k němu zády. Jeho přívětivá nálada byla najednou ta tam. Málokdo byl tak pošetilý, aby riskoval omrzliny kvůli pochybné kořisti. Většina radši žila z potravinových tablet, které vláda (dokud existovala) začala těsně před kataklysmatem chrlit.
   Raymond pokračoval v chůzi a odmítal podobně lákavé nabídky za svůj dnešní úlovek. Za nic jej nevymění, konečně si dopřejí maso. Agnes bude mít radost.
   „Podívej, co jsem chytil.“
   Agnes zvedla hlavu od ohně. „Co je to?“
   Raymond si to ještě jednou prohlédl, pak pokrčil rameny. „Netuším. Možná veverka. Bohužel má jen tři nožičky, ale klidně ti je dám a vezmu si hřbet.“
   Agnes ho objala. „Jsi na mě tak hodný.“
   Raymonda ovanul zkažený dech.
   „Ukaž zuby!“
   Agnes zavrtěla hlavou s pevně stisknutými rty.
   „Tak dělej!“
   Neochotně na něj vycenila černé pahýly.
   „Ty zuby musí ven.“
   „Maso ještě užužlám,“ vytrhla Raymondovi úlovek. „Stáhnu to a opeču, a pak se můžeme pomazlit,“ laškovně na něj mrkla. Stále patřila k nejkrásnějším ženám v jeskyni a Raymond byl rád, že ji má.
   Zvířátko bylo trochu tuhé, ale chutnalo výborně. Raymond olizoval ohlodané kostičky, snad bude mít zítra opět štěstí a do oka něco chytí. Je jedno co.
   Agnes se k němu přitulila a pohladila ho na hrudi. Chyběl jí malíček, který jí musel uříznout.
   „Tak co bude teď, fešáku?“ dýchla mu do obličeje a chtěla ho políbit.
   Ucukl, nějak neměl náladu.
   „Já si asi něco pustím,“ políbil ji na čelo a pečlivě si vybral místo, kde bylo nejméně vřídků. S námahou se vyprostil.
   „Ta tvoje krabice! Jednou ji vyhodím!“
„No jo, no jo…“ mumlal si pro sebe a zpod kožichu vytáhl solární baterii, kterou celý den venku nabíjel (nebyl snad tohle hlavní důvod, proč chodil do toho mrazu?)
   Z úkrytu vyndal starou otlučenou konzoli. Nápis SONY DREAMER III byl již téměř nečitelný.
   Zasunul baterii a na hlavu nasadil čapku.
   „Počítejte pozpátku od sta do nuly…“ zazněl mu v hlavě příjemný ženský hlas.
   Sto, devadesát devět…
   … v konečcích prstů a ve tváři cítil brnění…
   … devadesát osm....
 
„Ahoj, Raymonde.“
   Na kraji postele seděla nádherná dívka jen ve spodním dílu plavek.
   „Ahoj, ehm…“ Zase mu vypadlo jméno.
   „Natasha,“ pokáralo ho pěstěným prstíkem děvče. „Že ty jsi zase zapomněl, jak se jmenuju? To bychom ti to měli vrýt do paměti,“ usmála se a začala si rozvazovat tkaničky u mini kalhotek.
   „Zadrž!“ vyhrkl hlasitěji, než měl v úmyslu. Trochu dotčeně na něj upřela svoje obrovské modré oči.
   „Nejdřív bych si dal něco k jídlu.“
   „Co by to mělo být?“ opět se usmála dívka.
   „To je jedno, třeba mořské plody.“
   „Zařídím to,“ zašvitořila a odtančila.
   Raymond sledoval úžasnou křivku jejího zadečku. Vyšel na terasu. Nastavil tvář teplému mořskému vánku a slunečním paprskům.
   Za sebou uslyšel cinknutí kovového tácu.
   Černovláska v průsvitném župánku (nic jiného na sobě neměla) prostírala oběd.
   Amanda, vybavil si šťastně její jméno.
   „Až se najíš, čeká na tebe venku návštěva.“
   Zvědavě pozvedl obočí.
   „Nějaká manažerka od Sony,“ dodala Amanda trochu pohrdavě. Děvčata neměla ráda vetřelce zvenčí.
   „Pak mi jí sem pošli. A na večer si s Natashou připravte nějakou hru. Třeba jak se dvě kamarádky učí na maturitu a nějak se jim to zvrtne…“
   Amanda se usmála a mrkla na něj.
   Raymond seděl v proutěném křesílku, břicho nacpané dary moře, a kochal se nádherným výhledem na oceán a útesy. Ze zasnění ho vytrhlo lehké zaklepání.
   „Promiňte, že vás ruším, ale bylo mi řečeno, že mohu dál. Jestli mám ještě počkat...“
   Raymond se otočil na sympatickou blondýnu v kostýmku.
   „Ne, jen pojďte dál,“ pokynul jí ledabyle rukou.
   Sedla si naproti němu a složila nádherné nohy v úzké sukni.
   „Jmenuji se Diana. Přinesla jsem vám novou konzoli naší firmy. Dreamer IV. Svět může být ještě větší a nemusíte si dělat save pointy během hry, můžete se odpojit kdykoli.“
   Ukazovala mu, jak se přístroj používá a jaké má nastavení. Byla to skutečná odbornice a strávili spolu příjemné odpoledne.
   „Takže jestli je to vše... děkuju vám i firmě,“ usmál se Raymond. „Ani jsem vám nenabídl drink, nebo snad něco k zakousnutí?“
   Diana se kousla do rtu a poněkud zčervenala. „Měla bych na vás jednu prosbičku.“
   „Ano?“
   „Nechtěl byste se se mnou milovat?“ špitla.
   Tušil, že to přijde. Málokdy souložil se ženami mimo pořadník, ale ta nevinná červeň v jejích tvářích ho dostala.
   O dvacet minut později ležel spokojeně opřený o polštář. Potáhl z jointa, její hlava ho příjemně tížila na hrudníku a rozpuštěné vlasy mu přikryly ruku, kterou jí šimral nad zadečkem.
   „Miláčku, můžu se na něco zeptat?“ zašeptala.
   „Hmm?“
   „Vrtají mi hlavou tvoje požadavky. Můžeme pro tebe vytvořit jakýkoli svět, tak proč trváš na té postapokalyptické hrůze?“
   Vyfoukl zadržovaný kouř a usmál se.
   Svět se po epidemii změnil. Ženy slepičí chřipku jen promarodily a do týdne byly v pořádku, u mužů měla úmrtnost 99,98%. Ti co byli bůhví proč imunní, se stali ohroženým druhem.
   Z Raymonda se stal chovný samec zavřený v nádherném sídle. Nepochybně byl důsledně hlídaný, ale nestěžoval si…
   „Ve skutečném světě můžu mít cokoli. Potřebuju z něj občas vypadnout. Nevěřila bys, jak si ho vždy vážím, když se zase vrátím.“
   Neuběhly ani dva týdny a děvčata, která měla tu čest a směla o Raymonda pečovat, mu začala nesnesitelně lézt na nervy. Než by udělal něco neuváženého, třeba je za nějakou pitomost seřval, radši se zavřel v ložnici a nasadil si čepičku.
 
Do nosu ho uhodil štiplavý smrad. Otřásl se a zachumlal do špinavého vaťáku.
Přidřepl ke skomírajícímu ohýnku vedle Agnes.
   „Jsem rád, že tě mám, krásko,“ řekl a objal ji kolem ramen.

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode