Pouze pátého prosince

 

Tony se nadechl vlhkého vzduchu a slastně přitom zavřel oči. V téhle části Evropy je v prosinci tak nádherně! V posledních letech nebýval sníh, ale to nevadilo. Sníh neměl rád, tál pod kopyty a klouzal.
   Ach, to ticho! Na to se vždy těšil nejvíc. Z dálky se k němu nesly tlumené zvuky města. Klidným krokem se tím směrem vydal. Vychutnával si každou vteřinu. Chlad, vlhko a… ticho. Kouzelné ticho. Žádný hukot věčného ohně a vřískání zatracenců.
   Měl svoji práci rád, ale občas potřeboval vypadnout. Kolegové trávili dovolené v rekreačních centrech na Merkuru, Venuši nebo Měsíci. Dříve se hodně jezdilo na jižní pól nebo do Himálaje, ale dnes už se to všude hemží lidmi a vznikají fámy o sněžných mužích. Lidi se strašně přemnožili, Nejvyšší by s tím měl něco dělat…  
   Tohle místo - tahle malá země - to bylo jeho tajemství.
   Kráčel po prázdné ulici, světlo lamp se lesklo na vlhkém asfaltu. Konečně spatřil člověka - muže -, šel proti němu. Podvědomě přešel na druhou stranu ulice a po očku si Tonyho prohlížel.
   Zlehka se dotkl jeho mysli.
   Malý hříšník - podvody, lži, nevěry -, nestál za to. Noc byla mladá a určitě narazí na někoho opravdu zajímavého. Těšil se.
   „Čum, ty vole…“ ozvalo se za ním.
   Otočil se. Blížili se tři kluci. Jejich obličeje zářily nadšením.
   „Pičo, hustá maska!“
   Mohlo jim být deset let.
   Pokračoval svým tempem a doufal, že mu dají pokoj.
   „Čum na ty nohy! To jsou kopyta?“
   „To jako chodí po špičkách nebo co?“
   Jejich hlasy se blížily a Tonyho povznesená nálada se vytrácela.
   „Jak hejbe tím ocasem? Asi ňákej motorek…“
   Tak dost!
   Otočil se k nim a snažil se zachovat klid.
   „Mládenci, najděte si někoho jiného, ano?“
   Kluci sebou při zvuku jeho hlasu nepatrně trhli, rychle však získali sebedůvěru zpět. Ten, který se považoval za jejich vůdce, pronesl: „Nebo co, ty koště?“
   Zbylí dva se uchechtli.
   Udělal k nim krok. Jeho rohy a drápy při tom pohybu povyrostly, oči začaly žhnout.
   „Zmizte!“ zabručel.   
   Ve středověku tohle stačilo, aby se dali na bezhlavý úprk. Kluci se však ani nehnuli, zírali na něj s otevřenou pusou.
   „Tak tohle je mazec!“ zašklebil se jeden z nich.
   Dneska se ty haranti ničeho nebojí…
   Udělal k nim další krok. Kluci stáli a dál ho fascinovaně (a vyzývavě?) sledovali.
   Zkusil to jinak: „Honzo, přestaň krást matce drobné; Jirko, už nešmíruj sestru ve sprše a ty Jaroušku, jestli zapálíš ještě jednoho křečka, tak si pro tebe přijdu.“
   Čertů už se dnešní děti nebojí, ale příslibu návštěvy úchyláka, který se po ulicích promenuje v kostýmu čerta, by mohli.
   „Vím, kde bydlíte, možná vás někdy v noci navštívím…“ usmál se a odhalil sedmdesát ostrých zubů.
   Konečně se dali na váhavý ústup.
   Bohužel to však nebyl úprk doprovázený jekem, jako za starých časů.   
   Do Tonyho vjel vztek. Rozhlédl se - ulice byla prázdná -, nabral do plic chladivý vzduch a zařval.   
   Konečně! Do kluků jako když střelí.
   Řev, kterým kdysi zaháněl raptory, se odrážel od paneláků. Začala se rozsvěcovat okna.
   Snad jsem to nepřeťápl, říkal si Tony.
   V téhle zemičce se mohl jednou za rok ukázat ve své pravé podobě, ale nesmí na to tolik spoléhat. Vydal se opačným směrem než oni. Mrholilo a z kožichu mu začala stoupat pára.
   Doufal, že ještě narazí na skutečného hříšníka a trochu si spolu zablbnou.
   Noc byla mladá…

 

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode