Poslední krvavý den

 

Slunce se blížilo k zenitu a vzduch přestával být dýchatelný. Čpěl pachem davu, divokých zvířat a krví nasáklého písku.
   V aréně právě probíhal boj plavovlasé Germánky s černým trpaslíkem. Dívce mohlo být patnáct šestnáct let, byla nahá, ozbrojená pouze štítem a sekerou. Trpaslík byl v plné zbroji, v každé ruce dýku. Germánka měla záda zkrvavená od bičů poháněčů. Byla vyděšená k smrti.
   Titus však nerovný souboj nesledoval, stál bokem za císařem a pozoroval jeho reakce. Imperátor nadskakoval a hulákal na bojovníky pod sebou. Bryndal přitom víno ze skleněné číše a extravagantní hedvábnou tuniku měl zmáčenou až ke kolenům.
   „Bojuj ty děvko!“ zařval vztekle, když se kroužící dvojice dostala pod jeho lóži. Jeden z poháněčů to vzal jako pobídku a vzduchem zasvištěl bič. Dívka vykřikla. Udělala neumělý výpad, trpaslík se mu elegantně vyhnul a lehce ji řízl do stehna. Kdyby chtěl, už by dívku dávno zabil, ale byl to zkušený gladiátor, věděl, že si chce císař podívanou užít.
   Titus mýval rád vyrovnané souboje dobře vycvičených gladiátorů, imperátor však dával přednost podobně nechutným představením. Děvče vyčerpaně padlo do rozpáleného písku, ihned zasvištěl bič a na zádech jí roztrhl kůži. Germánka se zvedla a uslzenýma očima hledala svého soupeře.
   Císař se zachechtal.
   Titus sevřel jílec meče, až mu zbělely klouby. V plátové zbroji bylo vedro jako v tartaru, po zádech mu stékaly praménky potu a koženou podšívku přilby měl úplně promáčenou. Táhlo mu na šedesát a už dávno si měl užívat důchodu. Císař, kterého znal od dětství, mu však plně důvěřoval a chtěl ho mít po svém boku. Jeho rozhodnutí se nemohl vzepřít a tak dál přesluhoval v Pretoriánské gardě. Bojoval již pod jeho otcem v Germánii a později v Kappadokii a Sýrii. To on mu vymyslel přezdívku, kterou lůza s láskou přijala za svou.
   Vzpomínal na čtyřletého hošíka, který si to rázoval po vojenském táboře. Hrdě třímal proutěný štít a dřevěný mečík, na nohou měl maličkou repliku vojenských sandálů - caligy.
    „To je náš malý Caligula,“ zvolal tehdy se smíchem a roztomilé jméno se ujalo.
   Dnes však úsměv poněkud zamrzal na rtech. Bylo mimo jakékoli pochyby, že mladý císař zešílel. V posledních měsících za sebou zanechal stovky mrtvol a potoky krve.
   Dnes to však skončí.
   Dnes je den, kdy se přepíše historie.
   Titus se napil chladivé vody a spláchl zaprášené hrdlo. Dav na tribunách jásal a smál se kouskům trpaslíka, který své řemeslo ovládal mistrně.
   Nahá Germánka krvácela z ran od biče a z řezných zranění na hýždích a stehnech. Přes zoufalý pláč sotva viděla svého protivníka, který snadno uhýbal jejím průhledným útokům.
   Caligula se dobře bavil. Lehká látka se mu v rozkroku vzdouvala. Aniž by spustil oči z arény, popadl ruku dívky vedle sebe a strčil si ji pod tuniku. Děvče vědělo co má dělat a pravidelné pohyby nadnášely látku. Nikdo si toho nevšímal. Ani Caligulova manželka Caesonie, snažící se marně utišit plačící batole - císařova syna a dědice impéria.
   Titus vzhlédl k blankytnému nebi.
   Ať už to utrpení skončí!
    Byl to poslední souboj dnešního dopoledne. Po něm si půjde císař odpočinout do paláce.
Pokud půjde vše podle plánu, nikdy tam nedojde.
   Do lóže vstoupil Cassius Chaerea - prefekt pretoriánů - nejvyšší velitel císařovy osobní gardy a jediný Titův nadřízený. Vzal si z podnosu číši s vínem a přistoupil k Titovi.
   „Jak to vypadá?“
   Zpod přilby mu po krku stékal pot. Perlil se mu také na nose a okolo rtů. Napil se chladivého vína. Nepatrně se mu chvěla ruka.
   „Poslední souboj,“ odvětil klidně Titus.
   Chaerea nervózně polkl a přikývl. Obrátil do sebe zbytek vína a odložil pohár.
   „Sejdeme se dole v průchodu,“ zmáčkl povzbudivě Titovu paži a prkenně odkráčel.
   Já nejsem ten, kdo potřebuje povzbudit, řekl si Titus.
   Chaerea byl viditelně vynervovaný, snad si toho nikdo nevšimne. Titovi bylo horko, ale jinak se cítil uvolněně. Prožil příliš mnoho bitev a prolil příliš mnoho krve, své i cizí, než aby si dělal starosti. Jeho skvělá žena zemřela již před lety a Titovi by nevadilo, kdyby ji musel následovat do říše stínů. Jeho dospělý syn se o sebe již umí postarat a nikoho jiného na této straně světa neměl. Alespoň by se zbavil roky trvajících bolestí zad a kloubů.
   Představení v aréně se blížilo k vrcholu. Stejně jako císař. Zadržel pod tunikou kmitající dívčinu ruku a roztřeseně křikl do arény: „Zab ji!“
   Trpaslík kývl, aniž by ze své soupeřky spustil oči. Kostnatá dívka za sebou zanechávala krvavou stopu, rozmáchla se a obloukem se snažila trpaslíka zasáhnout. Gladiátor se sehnul a přeřízl jí podkolení šlachu. Dívka se zhroutila do písku, upustila meč a chytila se za ránu. Trpaslík skočil Germánce na záda, objal jí nohama v pase a jednou rukou chytil pod krkem, v druhé držel dýku směřující hrotem pod malé ňadro. Marně se snažila vyprostit, byla naprosto znehybněna. Gladiátor ji sevřel jako had a čekal na pokyn.
   „Pomalu!“ zahulákal Caligula.
   Tribuny se v očekávání ztišily. Ruka pod císařovou tunikou opět začala pracovat. Gladiátor pomalu nořil dýku do těla své oběti. Vytryskla krev a stékala po mladém těle k odhalenému rozkroku. Dívčin jekot se rozléhal arénou.
   Titus zavřel oči a zhluboka dýchal. Nejraději by tasil hned a do Caliguly zabodl gladius až po jílec.
   Možná by to stihl, možná ne.
   Císař byl neustále obklopen svými Germánskými strážemi. Do Říma přišli, stejně jako nebohá dívka v aréně, v okovech jako váleční zajatci; císař je však zahrnul zlatem a ženami, a udělal z nich pretoriány. A oni mu oplácejí fanatickou věrností.
   Pochopitelně to mezi germánskými a italickými pretoriány vřelo. Potíž byla, že Germáni byli ve značné přesile.
   Bylo po všem. Děvče v aréně vypustilo duši zároveň s císařovým vyvrcholením. Titus otevřel oči.
   Pohledem se střetl se zarostlým Germánem, kterému na rtech hrál úšklebek opovržení.
   „Nemám rád zabíjení mladých dívek, ale pár takových jako ty, jsem na severu s radostí rozpáral,“ oznámil mu germánsky.
   „Dnes už by to šlo těžko, dědku,“ rozšířil se Germánovi úsměv.
   „Chceš to zjistit?“ otázal se klidně Titus.
   Germán zvrátil hlavu a zahýkal smíchy. Odvrátil se od Tita, byla to jen hra. Germáni ho ve skutečnosti, jako jediného, respektovali. Kvůli tomu, že s nimi dokázal mluvit jejich řečí a také kvůli tomu, že jeho drahá a milovaná žena pocházela z germánského kmene Marsů.
   Bohové, jak mu stále chyběla...
   Císař se zvedl. Trochu se zapotácel a musel se opřít o jednoho pretoriána.
   „Tite,“ zavolal. „Jak se ti to líbilo?"
   „Excelentní, ceasare,“ usmál se Titus. „Skvělé načasování.“
   Caligula se rozchechtal. Zženštile mávl zápěstím - znamení, že se celá jeho suita má vydat do paláce na odpolední siestu. Titus jeho vojenskému doprovodu velel. Šel jako první. Cesta vedla tunelem, který byl vyhlouben zvlášť pro Caligulovy účely. Spojoval amfiteátr s palácem a císař tak nemusel snášet přítomnost smradlavého lidu a prašných ulic.
   Sestoupil deset schodů do mramorem a mozaikami zkrášleného průchodu. S úlevou přivítal chládek, jenž zde panoval.
   Dole v chodbě čekal Cassius Chaerea se svými nejvěrnějšími. Titus byl překvapen, že vše klape podle plánu. O spiknutí vědělo tolik lidí z řad senátu a pretoriánů, že byl malý zázrak, že ještě nedošlo k prozrazení.
   Chaerea stál uprostřed chodby, vedle něho Marcus Clemens, další ze strůjců spiknutí, hodností na stejné úrovni jako Titus. Jejich muži podél zdi. Nahradili Germány, kteří byli posláni za neexistujícím úkolem.
   Titus se na Chaereu usmál a kývl, snad mu to dodá odvahy. Koneckonců on celé spiknutí vymyslel a dlouze k němu přemlouval i Tita, který dlouho váhal, zda má císaře zradit.
   Zvěrstva páchaná v paláci a nevypočitatelná Caligulova brutalita ještě nebyly důvod, pro státní převrat. Koneckonců, každý císař měl nějaké mouchy. Avšak tenhle megaloman zcela zešílel a státní pokladnu přivedl skoro na buben. Tita nakonec přesvědčil Caligulův plán překročit Rýn a dobýt Germánii až k Baltskému moři. Nesmyslný a sebevražedný plán, který by zaplatilo životem mnoho legionářů. Rozhodl se, že ještě než odejde z tohoto světa, udělá dobrý skutek a světu od toho blázna pomůže.
   Chaerea však, na rozdíl od Tita, měl co ztratit. Spolu s ním by zemřela jeho žena a pět dětí. Až fanatická nenávist tento strach přebíjela. Caligula na veřejnosti znásilnil Chaereovu manželku a ještě se mu posmíval. Každý večer vymýšlel pro stráže hesla jako paroháč nebo malý pindík. Chaerea je pak musel strážím osobně tlumočit.
   Suita vkráčela do chodby. Císař se smíchem minul Tita, z každé strany ověšen jednou dívkou.Všichni tři měli upito a vesele se motali z jedné strany na druhou. Následovala je Caesonia s konečně spícím nemluvnětem. Za nimi šli s odstupem Germáni.
   Chodbu z obou stran uzavíraly těžké dveře. Měly zabránit, aby někdo přes amfiteátr pronikl do paláce. Teď se stanou Caligulovou pastí.
   Síly spiklenců a germánských stráží byly zhruba vyrovnané. Moment překvapení měl jejich poměr rychle změnit. Caligula byl v polovině chodby. Germáni sestupovali po schodech nebo ještě čekali v lóži. Titus kývl na muže stojící po stranách vchodu u dvoukřídlých dveří. Opřeli se o ně a vší silou zatlačili. Překvapené Germány, kteří se zrovna motali ve vchodu, vytlačili zpátky na schodiště.
   Titus tasil meč a vrazil ho nejbližšímu Germánovi do krku. Ostatní pretoriáni stojící po stranách se dychtivě vrhli na těch několik mužů, kteří měli smůlu a už vstoupili do podchodu.
   Caligula se stále ještě s úsměvem na rtech ohlédl po zdroji hluku. Nejprve mu nedocházelo, co se děje. Dívka vedle něho začala vřískat. Caligulův úsměv rychle pohasl a vystřídala ho hrůzou zkřivená grimasa. Klopýtavě se rozběhl na druhou stranu tunelu. Přímo do náruče Cassia Chaerey.
   „Cassie, spiknutí! Pošli muže...“
   Chaerea mu zabodl meč do břicha a trhl směrem vzhůru. Caligula na něj vytřeštěně zíral.
   „Dlouho jsem na to čekal, ty prase!“ zařval mu do udiveného obličeje a meč vytáhl. Z otevřené dutiny se vyvalily císařovy vnitřnosti a s plesknutím dopadly na mramor. Caligula si opatrně klekl a začal svá střeva sbírat. Pískavě přitom naříkal.
   „Ty vrahu, ty pse...“ křičela na Chaereu Caesonia a opět probudila dítě ve svém náručí.   
   Přistoupil k ní Clemens a probodl jí mečem srdce. Zhroutila se jako odhozená panenka, s kterou už si nikdo nechce hrát. Plačící dítě zůstalo zamotané v její nákladné róbě. Chaerea vzal děcko za nohy, rozmáchl se a udeřil jeho hlavičkou o tvrdou zem. Pláč utichl. Odhodil dítě jako kus hadru na matčino tělo. Aby se říše v budoucnu vyhnula problémům, musela být Caligulova pokrevní linie přerušena.
   Císař stále ještě žil. Snažil se své rozházené vnitřnosti nacpat zpět do břicha, bezhlesně pohyboval ústy.
   Musí se to dodělat a to tak, že rychle! Na druhé straně dveří byly stovky rozzuřených Germánů. Zapraskalo dřevo, dveře se pod jejich vahou nebezpečně prohýbaly. Kdyby se dostali do chodby, je se všemi konec.
   Clemens i Chaerea však jen vyjeveně stáli, jako by byli překvapení, jak to bylo snadné. Titus došel ke Caligulovi, za vlasy mu zvrátil hlavu a zeširoka mu rozřízl hrdlo. Krev mocným proudem postříkala stěnu. Pustil mrtvého imperátora a Caligulova hlava zaduněla o mramor jako závěrečná tečka za dějstvím.
   Opět zapraskalo dřevo.
   „Cassie,“ promluvil klidně na Chareeu. „Musíme to dokončit.“
   „Ano. Jistě…“ řekl Chaerea, jako by se právě probudil z noční můry.
   „My dva jdeme do senátu, ty Tite, zajisti palác,“ rozkázal už pevným hlasem.
   Podle dohody se s Clemensem vydali k budově Kurie, kde čekali vzbouření senátoři. Byla jich asi padesátka. Titus měl zajistit palác a uvěznit posledního žijícího člena císařské rodiny - bláznivého Caligulova strýce Claudia.
   Chaerea s Clemensem a vzbouřenými senátory chtěl znovuobnovit republiku a vrátit moc do rukou lidu, jakkoli byla tato moc diskutabilní.
   Když Titus opouštěl podchod, na druhé straně se dveře konečně prolomily a pretoriáni, kteří kryli jeho ústup, byli odsouzeni k záhubě.
   V paláci se to už vědělo a sloužící a otroci zmateně pobíhali po chodbách. Titus se svými muži zamířil ke Claudiovým komnatám. Pro většinu lidí, byl Claudius koktající hlupáček, který udělá, co se mu řekne. Titus však dobře věděl, že se v křehké tělesné schránce skrývá chladná a bystrá mysl.
   Rozrazil dveře. Pokoje byly prázdné.
   „Kde, kurva, je?“ zařval vztekle.
   Odhrnul se závěs a vykoukla lysá Claudiova hlava.
   „My… myslel jsem, že si pro mě přišli Ge… Germáni,“ řekl s omluvným úsměvem.
Chodbou se rozlehl dupot těžkých bot a výkřiky těch, co se jim připletli do cesty.
   „Rychle, zvedněte ho.“
   Titovi muži popadli Claudia a vysadili si ho na ramena. Titus zpod brnění vytáhl zlatý věnec a narazil ho novému císaři na hlavu.
   Chaereova myšlenka byla bláznovství. Jediné čeho by dosáhl, by byly občanské války, ve kterých by krvácela vojska nyní chránící říši před barbary. Titus během služby v legii ztratil na rýnské hranici příliš mnoho přátel a vlastní krve. Nedovolí, aby byla tato oběť zbytečná.
Vzteklí Germáni se blížili chodbou, a hledali na čem by si vybili zlost. Byli v přesile a pokud se něco pokazí, Titus se svými muži zemře.
   První z nich dorazili do pokoje.
   „Sláva císaři,“ zvolal Titus.
   „Sláva císaři,“ opakovali po něm jeho muži a vyhazovali přitom Claudia do vzduchu. Ten se snažil pokud možno důstojně kynout rukou na muže pod sebou.
   Germáni se zarazili.
   „Císař dá každému pretoriánovi dva tisíce denárů jako odměnu za věrné služby,“ zvolal nadšeně germánsky Titus.
   Zaražení Germáni se chvíli radili. Do přeplněného pokoje se zatím hrnuli další.
   Pak předstoupil jeden z jejich velitelů.
   „Tři!“ řekl a pro jistotu vystrčil na Claudia tři prsty.
   „Tři tisíce denárů na hlavu!“ zvolal nadšeně Titus.
   Jakmile to Germánům došlo, začali hlasitě hulákat a provolávat Claudiovi slávu. Titus se na nového císaře otočil. Claudius pozdvihl obočí a ústy naznačil slovo tři.
   Titus jen pokrčil rameny. Přežili a kde Claudius sežene peníze, je už jeho problém.
Germáni převzali císaře na svá bedra a vynášeli ho z paláce, zpívajíce přitom severské válečné písně.
   Chaerea a Clemens byli okamžitě zatčeni. I přes Titovi přímluvy je nechal Claudius druhý den popravit. Jejich nadšení pro republiku bylo nebezpečné a dav, truchlící po svém milovaném Caligulovi, musel být utišen.
   Titus Cornelius opustil Pretoriánskou gardu a odjel na svůj venkovský statek, kde dožil své dny.

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode