Panenka

Automatický paleťák zajel do prostorného obýváku a opatrně položil bednu z pravého dřeva.

     „Prosím o ověření totožnosti,“ řekl paleťák.

     Bruno přiložil dlaň na displej. Nespouštěl však z bedny oči. Vzrušovala ho už jen samotná představa, co je uvnitř!

     „Prosím, potvrďte platbu, pane DeNowaku.“

     Bruno vyťukal kód.

     „Děkujeme za platbu. Přejeme vám samé krásné zážitky s naším výrobkem Toshiba SL8.“

     Paleťák už se na kolečkách sunul k východu, kde čekala autonomní dodávka. Bruno si ho nevšímal, mohl na krabici oči nechat. Nedočkavě ji začal rozbalovat. Sundal víko a boční díly. Chvějícími se prsty rozebral polystyren, který ji chránil před nárazy.

     Seděla před ním, zabalená do igelitu. Jemně ji rozbalil, díky statické elektřině jí několik blond vlasů zůstalo trčet do stran. Seděla vzpřímeně na jednoduché plastové židli, ruce položené na stehnech, kolena u sebe. V delikátně jemném obličeji neutrální výraz. Oči měla zavřené, na sobě jen temně rudý saténový župánek.

     Měl sto chutí svléknout ji, ale odolal. Probudit ji nahou mu přišlo jaksi netaktní. Místo toho se začetl do manuálu. Vybalil dobíjecí kabel, jeden konec zapnul do zásuvky, druhý přilepil na hřbet její ruky. Potom jí přitiskl palec na čelo a z manuálu začal předčítat oživovací formuli: „Růže, nebesa, jantar, ohnout, aleluja…“

     Chvěl se mu hlas a srdce dunivě bušilo, až se bál, že dostane infarkt.

     „… půlky, kakao, kočičí hlava.“

     V dívce to sotva slyšitelně píplo. Pomalu zvedla víčka a se zájmem se na něj zadívala. Koutky plných růžovoučkých rtů nepatrně zvedla. Pohnula se a Bruno sebou leknutím trhnul. Přehodila levou nohu přes pravou, cíp župánku se svezl po sametové kůži a odhalil dokonalé, trochu vysportované stehno.

     „Ahoj, uživateli.“ Měla kultivovaný chrapláček, tak jak si to přál.

     Polkl na prázdno. „Říkej mi Bruno,“ řekl tiše.

     „Ok, Bruno,“ zaševelila. „A jak budeš říkat ty mě?“

     „Karolínko.“

     „Fajn,“ přikývla uznale.

     Bruno kolem ní pomalu obcházel a prohlížel si ji. Pobaveně (a trochu vyzývavě) ho sledovala.

     Roboti, se kterými se člověk setkával v běžném životě, jako roboti záměrně vypadali. Buď byli čistě funkční, jako paleťák, který ji přivezl, anebo – pokud zastávali lidskou práci – vypadali jako roztomilí plecháči z pohádky. Veřejnost si totiž nepřála, aby se po ulicích promenovaly stroje nerozeznatelní od člověka. Nemluvě o tom, že vyrobit něco takového bylo extrémně nákladné.

     Karolínka byla vrcholem, absolutním topem co se dalo sehnat. Za tu cenu by si mohl koupit luxusní aeromobil od Mercedesu a tři týdny na Měsíci k tomu. Ale k čemu by to bylo? On chtěl ženu, ke které se mohl večer přivinout, s níž mohl probírat politiku, sport nebo trh s komoditami, která by byla exoticky krásná a v neposlední řadě by splňovala všechny jeho tajné sny. A sebedokonalejší živá žena nikdy nemohla všechny podmínky splnit.

     V životě měl jen tři ženy, které se s ním dobrovolně vyspaly. A to není nic moc, vzhledem k tomu, že mu táhne na čtyřicet. Nemluvě o tom, že ho rozvod s jednou z nich stál deset milionů eurojuanů.

     Prostitutky také nebyly řešením. I když si najímal ty nejdražší profesionálky, usměvavé a milé, viděl jim na očích, jak jím pohrdají. Že je to celé jen přetvářka; že si chtějí jen odbýt svoje a vypadnout. Nemluvě o tom, jak byl z placeného sexu nervózní…

     Toshiba SL8 pro něj byla jako stvořená. Potměšile si ho prohlížela.

     „Tak co bude, krasavče?“ zeptala se a pohledem sjela k poklopci.

     Do krasavce měl daleko, ale ona to řekla tak, že by tomu uvěřil.

     „Ukaž mi…“ nahlas polkl. „Ukaž mi kozy.“

     Při posledním slově se mu nahrnula krev do tváří. Takhle s ženou nikdy nemluvil a musel potlačit nutkání začít se omlouvat.

     Karolínku však jeho hulvátství nijak nevyvedlo z míry. Z ruky si sloupla dobíjecí elektrodu a prsty si roztáhla župánek. Vyšpulila hruď a předvedla nádherné trojky. Podle jeho přání měla malé tmavé dvorce.

     „Vyhovují ti?“ prohlížela si je a trochu při tom krčila čelíčko. „Můžeme je udělat větší. Nebo menší, jestli chceš.“

     „Zkus… větší.“

     V duchu se napomenul, ať z ní není tak podělanej, Vždyť je to stroj!

     „Tak jo. Pětky? To je můj limit.“

     Přikývl.

     Ňadra se začala zvětšovat. Stále si však udržovala přirozený kapkovitý tvar.

     „Asi takhle?“ podívala se mu do očí. Bylo v nich tolik smyslnosti, až se Bruno bál, že předčasně ejakuluje.

     Váhavě se natáhl, ale zarazil se – nesmyslná podvědomá reakce. „Můžu?“ zašeptal.

     „Ty můžeš cokoli,“ usmívala se Karolínka a zamávala na něj řasami.

     Vzal ňadro do dlaně. Bylo měkké a poddajné, pokožka teplá a heboučká. Nepoznal by, že to není ňadro živé ženy.

     Brunova erekce se chystala urvat poklopec. Trochu stydlivě se odtáhl.

     Podívala se na bouli v jeho rozkroku a s překvapeným potěšením pozvedla elegantní obočí. Mimika jejího obličeje byla famózní. Od výrobce měla nastavený mód svádění. Ale také uměla být subinka, domina nebo perverzní kurva.

     „Já umím spoustu věcí,“ řekla tiše Karolínka a položila levou nohu na podlahu. Stehna nechala trochu rozevřená. Jeden cíp županu ležel na zemi, druhý jí spadl mezi nohy.

     Ano, uměla toho spousty. Byla individual edition, a tak kromě prsou mohla změnit i velikost zadnice. Dokázala být trochu oplácaná nebo naopak vyloženě hubená, mohla si měnit délku a barvu vlasů i očních duhovek, v nabídce měla šest odstínů pleti.

     Bruno mohl v podstatě souložit s desítkami různých žen.

     A to nemluvě o specialitách řady SL8, jako proměnná velikost pysků a klitorisu, šířka vagíny nebo análního otvoru. Zvládne i hrubší zacházení při znásilňovacích hrách. V návodu se píše, že se jí při výprasku dělají na zadku rudé pruhy a panenka pláče, jako živá.

     Všechno tohle si Bruno vyzkouší, ale teď byl v takovém stavu, že mu bude stačit obyčejný misionář. Chvějícími se prsty začal zápasit s knoflíky košile. Karolínka se pohodlně opřela s jedním loktem položeným na opěradle a pozorovala ho. Svůdně u toho špulila rty. Nemotorně se vysoukal z tepláků a konečně stáhl i trenýrky. Stál nahý s rukama v bok a jeho penis pulsoval do prostoru. Začínal tomu přicházet na chuť. Nemusel na ni brát žádné ohledy, poslouchat stupidní řeči nebo přemýšlet jestli mu nesmrdí z pusy.

     „Tedy, to je výbavička!“ pokývala uznale hlavinkou.

     Konečně velikost jeho údu někdo pořádně ocenil! Prostitutky si akorát dokázaly stěžovat, že je to moc velký!

     Karolínka si skousla rty a bezděky si sáhla do rozkroku. Přerývaně vydechla a její mohutná hruď se při hlubokém nádechu vzedmula.

     „Panejo! Já jsem nadržená!“ postěžovala si.

     Byla výborná!

     Podívala se mu do očí tím svým hlubokým vášnivým pohledem. Jenom za tohle by si japonští vývojáři zasloužili nobelovku! Polkla naprázdno, svezla se ze židle a po čtyřech se k němu plížila. Jako krotitelka hadů zhypnotizovaná kobrou královskou. S téměř nábožnou úctou se ho dotkla a obemkla ho plnými rty.           Bruno zalapal po dechu.  

     Ústa měla teplá a vlhká, jazyk mrštný. Kdyby nevěděl, že je tvořená silikonem a živou pěnou, přísahal by, že je živá.          

     Vášnivě ho polykala a přitom si volnou rukou vyhrnovala župánek. Bruno pohledem hltal její dokonalý zadeček. Ani velký, ani malý, pevný – přesně podle jeho základního nastavení.

     S mlasknutím ho propustila a zvedla k němu žádostí vlhké oči. Z dolního rtu jí ukápla slina.  

     „Chci tě,“ vyhrkla zastřeným hlasem.

     Bruno horlivě přikyvoval.

     Lehla si na záda a roztáhla nohy. Očima žadonila, ať do ní vstoupí.

     Bruno k ní jako ve snu přiklekl. Dotkl se jí a Karolínka se otřásla ve slastné křeči.

     „Dělej…“ zavrčela se stisknutými zuby.

     Nenechal se přemlouvat. Uvnitř byla stejně úžasná jako zvenku. Horká, voňavá a úplně mokrá. V tom okamžiku Bruno nepochyboval, že je to vzrušením.

     Chytila ho za půlky a podržela si ho hluboko v sobě. Dívala se mu přitom do očí.

     „Vydrž takhle chviličku,“ zašeptala a hlas se jí třásl.

     A Bruno držel, v tu chvíli by jí snesl modré z nebe.

     Pak ucítil něco ostrého. Sykl bolestí a chtěl se odtáhnout. Bolest se však zvětšila. Kolem penisu ucítil tenkou ostrou smyčku.

     Tělo Karolínky zvadlo, hlava jí spadla a zaduněla o dlažbu. Její oči ztratily živoucí lesk. Nehnutě civěla do stropu jako vycpaná atrapa.

     Ono se to rozbilo! Bruno zatím necítil nic než vztek. Tohle si někdo šeredně odsere!

     Klečel s penisem vraženým do umělohmotné mrtvoly a pomalu uvadal. Ať už se v ní stalo cokoli, až zvadne, vyndá ho.

     Jenže smyčka se stahovala spolu se zmenšujícím se průměrem údu. Bruno začínal mít strach.

     Penis už měl standardní velikost, ale smyčka uvnitř zmrtvělé Karolínky ho stále pevně držela a odmítala ho pustit. Pokusil se odtáhnout, ale drát nebo struna nebo co to bylo, se zařízl do masa. Bruno cítil, že začíná krvácet.

     Teď už byl vyděšený k smrti.

     Bude muset zavolat o pomoc. Až ho takhle najdou servisáci, umřou smíchy. Bude to ta nejvíce ponižující událost v jeho životě. Ještě jednou ho zkusil vytáhnout a zakřičel bolestí. Z ústí Karolínčiny vagíny začala kapat krev. Jeho krev!

     „Ježíši…“ zaskučel.

     Za tohle na Toshibě vysoudí miliony!

     „Telefon!“

     Jako každý, kdo si to mohl dovolit, bydlel uprostřed zbytků přírody – daleko od velkých měst. Automatický vrtulník záchranářů tu bude do patnácti minut. Bude to dlouhých patnáct minut…

     „Telefon!“ vykřikl Bruno znovu. Hlas domu už mu měl dávno odpovědět. Měl se ptát na číslo volaného…

     Karolínka najednou zvedla hlavu. Bruno sebou trhnul a bolestivě vyjekl. Karolínka se na něj dívala pohledem dávno mrtvé ryby. Nesmí se moc hýbat, nebo si ho utrhne.

     Pak mu hlavou proběhla děsivá myšlenka: co když se začne hýbat ona?

     „Zdravím vás, pane DeNowaku,“ prohlásila. Obličej měla naprosto bez výrazu. „Nebudeme se zbytečně zdržovat. Uděláme to rychle a bezbolestně, co vy na to?“

     „Kdo… kdo jsi?“

     „Greenpeace,“ řekla Karolínka.

     „Ach bože…“

     „Domáhat se stvořitele je zbytečné… Takže k věci: Teď bych vás poprosil o –“

     „Telefon!“ vykřikl Bruno. „Tísňové volání!“

     Nic se nedělo.

     „Pane DeNowaku, jestli mě budete přerušovat, utáhnu smyčku a ufiknu vám péro.“

     „Co po mě chcete?“ zaúpěl Bruno. Po těle mu vyrazil studený pot, do očí se draly slzy.

     Greenpeace byla děsivá teroristická organizace. Jako poslání si předsevzali záchranu přírody. Chtěli zakázat rybolov a kácení posledních lesů, dokonce prosazovali znovuvysazení divoké zvěře! Poslání to bylo stejně nesmyslné a marné, jako u všech teroristických organizací v historii – svět byl mrtvý a ani Greenpeace na tom nemohli nic změnit.

     „Potřebujeme prostředky na náš boj. Volání o pomoc je zbytečné. Naše panenka během dobíjení vypustila do systému domu virus. Teď ovládám vše, od telefonu po klimatizaci.“

     „Kolik chcete?“ vydechl Bruno. Pot mu stékal po zádech a kolena mu podkluzovala. Usilovně se snažil zůstat ve stejné poloze, aby se nějak nepotrhal.

     „Vzhledem k tomu, že máte podíl ve firmách drancujících planetu, tak sto milionů nových eurojuanů.“

     „To nemyslíte váž –“

     Smyčka se utáhla a Bruno zařval bolestí.

     „Jak říkám, nemáme moc času. Teď vám uvolním platební kanál. Částku rozdělte na pět dílů a pošlete na konta, která vám nadiktuji…“

     „K tomu potřebuju otisky prstů,“ zaskučel Bruno.

     Karolínka, která ho celou dobu pozorovala nezúčastněným pohledem, sáhla pod sebe a z rekta si vytáhla malý terminál. Trochu se u toho prohnula a Bruno opět zaskučel.

     „Takže můžeme?“ zeptala se.

     Transakce proběhla bez problémů a z Bruna se stal žebrák. Bude muset prodat dům, chalupu v Himálaji, miniponorku…

     „Sbohem, pane DeNowaku,“ řekla bez zájmu Karolínka a praštila temenem o zem.

     Cosi jí v hlavě luplo a z nosu a ušních dírek se vyvalily pramínky kouře.

     „Haló!“

     Karolínka byla kaput. Ale smyčka kolem Brunova penisu stále držela.

     „Dal jsem vám, co jste chtěli! Tak mě pusťte!“

     Slzy se konečně převalily přes víčka a stékaly po tvářích.

     „Telefon!“ zkusil to znovu. „Haló! Prosím!“

     Klečel u mrtvé sexuální panenky v nefunkčním domě vzdáleném tři sta kilometrů od nejbližšího města. Řinul se z něj pot a začínal mít křeče v tříslech a v zádech.

     Dlouho už to takhle nevydrží.

     Zhroutí se. A pak…

     „Haló! HALÓ!“

 

      

   

 

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode