Muž, který žil příliš dlouho

 

Nahmatala důlek v peřinách, byl ještě teplý.
   Zamžourala do tmy; zářící číslice na budíku nemilosrdně oznamovaly: 02.11. Konečně spatřila jeho siluetu na terase. Seděl a díval se na světla města, které nikdy nespí. Vstala a zahalila se do deky. Když odsunula skleněnou stěnu, ovanul ji studený vítr a dolehly k ní zvuky velkoměsta - klaksony, vzdalující se siréna a na východě dusající rotory helikoptéry.
   „Nemůžeš spát?“ zeptala se.
   Pak vytřeštila oči.
   Marcus seděl na okraji terasy, nohy svěšené do hloubky pod sebou a zády se opíral o skleněnou tabuli zábradlí. Najednou byla absolutně vzhůru.
   „Vzbudil jsem tě, Gee?“ zeptal se dutým hlasem, aniž by odtrhl pohled od zářících mrakodrapů.
   „Proboha, co tam děláš,“ špitla. Nehýbala se, bála se, že kdyby udělala jediný krok, Marcus spadne dolů.
   Podíval se na ni s omluvným výrazem, pak opět sklonil hlavu.
   „Pojď zpátky do postele, lásko. Uvařím ti kakao.“ Pokusila se usmát, ale jen nervózně zacukala koutky. Připadala si jako ve špatné scéně nějakého dramatu; jako policejní psycholog, kterému se jeho práce za okamžik vymkne z rukou.
   „Kakao, by bylo prima,“ zamručel Marcus a opět se zadíval na zářící šňůry rudých a žlutých světel šedesát pater pod sebou. Obliba kakaa u dvoumetrového halamy s prackami jako medvěd, jí zpočátku připadala bizarní; nyní ji, jako tisíce dalších drobností, na Markovi milovala.
   Cítila, že začíná nabírat, nemohla si pomoct.
   „Miláčku, prosím tě, přelez zpátky na terasu,“ zakňučela.
   Opět se na ni podíval. S hrůzou si uvědomila, že i on má v očích slzy. Něco řekl, ale jeho slova urval vítr. Měla dojem, že slyšela: nikdy to neskončí.
   „Zlatíčko, pojď dovnitř. Ať tě trápí cokoli, promluvíme si o tom.“ Netušila, zda ji vůbec vnímá, díval se jakoby skrz ni. Pak se usmál, obrovským předloktím setřel jedinou slzu, která se mu skoulela po tváři, a vstal. Stejně jako ona byl nahý. Stál bez pohnutí jako socha z mramoru a díval se pod sebe. Na Gee z toho šli závratě.
   „Strašně by mě zajímalo, jestli bych se zabil.“
   Ano, lásko, zabil. Byla by z tebe rudá hmota, která by ulpěla na výlohách luxusních butiků v přízemí! Nahlas to samozřejmě neřekla.
   Pak se Marcus otočil a s překvapivou lehkostí se přehoupl přes zábradlí. Gee rozpřáhla ruce a Marcus ji objal. Zvedl ji, obemkla ho kolem pasu nohama a oba zakryla teplou dekou. Stáli a vstřebávali nahé teplo toho druhého, cípy deky zatím pleskaly ve větru.
   Odnesl ji dovnitř, jednou rukou si ji přidržel pod zadečkem a druhou za sebou zasunul skleněnou stěnu.
   Najednou ucítila jeho vzrušení. Políbila ho. Položil ji do postele, jako by byla z křehkého skla. Milovali se pomalu a něžně, prodlužovali vzrušení, jako by se báli, že s vyvrcholením přijde konec světa…
   Ležela na jeho hrudi a Marcus ji laskal ve vlasech.
   „Dáš si to kakao?“ zabručel.
   „Ty to kakao prostě miluješ, viď?“
   „Hm, možná proto, že má barvu tvé kůže. A je stejně sladké,“ políbil ji na čelo a vstal. Rozsvítil v kuchyni; připravoval nápoj a Gee pozorovala hru svalů na zádech a jeho pevný zadek. Chtěla se zeptat na tisíc věcí, ale bála se to téma otevřít.
Přijala od něj teplý hrnek. Seděli naproti sobě a usrkávali kakao.
Usmíval se; zaplať bůh za malé radosti. V očích však měl stále ten svůj smutek. Byl jako přerostlý plyšák, který očima žadoní, aby se o něj starala.
   Takový byl, co ho znala - obrovitý posmutnělý milionář.
   „Už na to nemysli, měl jsem jenom takovou chvilku.“
   Nemysli?! To si snad dělá srandu, ne?
   „Máš strach z toho stěhování?“ zkusila to. Stále ještě nevěděla, zda si ji do Macaa vezme sebou. Na tohle téma mezi nimi nepadlo jediné slovo.
   Zamyslel se. „Vlastně máš pravdu…“
   „Tak se nestěhuj, co ti v New Yorku chybí?“
   „Amerika umírá,“ prohodil s ústy u hrnku.
   Nechápala, o čem mluví. Amerika ztrácí svoji roli supervelmoci, ale to snad neznamená, že se hned musíte stěhovat do Číny… nebo ano?
   „Kvůli tomu se stěhuješ?“ zeptala se nevěřícně.
   „Ano a kvůli tobě.“
   Gee málem upustila hrnek do peřin. „Jak kvůli mně?“ špitla.
   „Dlouho jsem takhle nikoho nemiloval,“ upřel na ni svůj basetí pohled, tála pod ním jako čokoláda.
   „Já to nechápu, miláčku. Asi jsem opravdu pitomá…“
   „Ne,“ chytil ji za ruku. „Jsi ta nejbystřejší dívka, kterou jsem za posledních… za poslední dobu potkal.“
   „Tak proč se kvůli mně chceš stěhovat?“ Nemohla si pomoct, opět měla oči zalité slzami. Musí si myslet, že na něj zkouší nějaké emocionální divadlo.
   „Protože nemám sílu ztratit tě…“ Pak se zarazil, jako by si uvědomil, že právě prozradil nějaké ošklivé tajemství.
   Nic nechápala a nevěděla, co na to říct. Nakonec řekla prostou a jednoduchou pravdu:      „Miluju tě. Nikdy jsem nikoho nemilovala víc.“
   Byli spolu dva roky, báječně si rozuměli a ve všem vyhověli. Nečekal, že bude vztah trvat dlouho…
   Vztah? Co si to nalhává? Chtěla se s ním jen jednou vyspat; polaskat se s tím svalnatým tělem… Ale jejich láska rostla, jako plod v lůně. Vytrvale a stále silněji. O tom, že vlastní nemovitost na prestižní Manhattanské adrese (a také v Paříži, Florencii, Berlíně… a nově v Macau) se dozvěděla až po pár týdnech.
   Se skloněnou hlavou studoval vlastní mozolnaté dlaně. Pak vzhlédl s jasnýma očima, jako by dospěl k rozhodnutí.
   „Stěhuju se, protože Amerika umírá a Čína se stává velmocí. Za sto let bude vládnout světu a já žiju vždy v té nejmocnější zemi. Je to bezpečnější…“
   „Nechápu,“ pokrčila bezmocně rameny a slzy se jí přelily přes víčka. „Co je nám do Číny za sto let?“
   „Nikdy jsem ti o sobě moc neřekl a to co jsem řekl, nebyla úplně pravda…“
   „Cože?“
   Skutečně se tenhle rozhovor odehrával? Byl surrealistický jako příliš živá noční můra.
   „Neber mě vážně, budeme se bavit čistě akademicky, ano? A uklidni se,“ Žmoulal její ruku, jeho dlaň byla tak teplá… „V přírodě známe různé anomálie vymykající se vědeckému vysvětlení, je to tak?“ zeptal se jí jako šestileté žákyňky.
   Přestože zavrtěla hlavou, řekla ano. Nechápala, o čem se spolu právě baví.
   „Třeba regenerace. Lidská žebra, ušní bubínky nebo konečky prstů jsou schopny regenerace. Co když u někoho došlo k anomálii v DNA a dotyčný je schopen regenerace všech buněk a dokonce neuronů…“
   „Chceš mi říct, že jsi nějaký upír, nebo co?“ zasmála se možná příliš hystericky. U něj však žádného veselí nedocílila.
   „Nejsem upír,“ poprvé se pousmál. „Jím a piju to co ty. Potřebuji spánek stejně jako ty, sluneční záři, sex, lásku… Sám tomu nerozumím, proto studuji biologii. Už počtvrté.“
Na katedře biologie se poznali. Vypadal vždy jaksi nezúčastněně; později si myslela, že Marcus je milionář, který neví co roupama a studuje čistě z nudy.
   „Jak počtvrté?“ zeptala se.
   „1821 Paříž, 1853 Londýn, 1921 Boston a teď New York.“
   Zírala na něj; věděla, že by měla něco říct, ale prostě ji nenapadala vhodná slova.
   „Ani biologie, ani filosofie nebo náboženství mi ale odpověď nedaly.“
   Studovala jeho tvář a zoufale hledala nějakou známku pobavení. Kdyby si z ní utahoval, bylo by to kruté a vůbec by to k němu nesedělo, ale pořád by to bylo lepší než skutečnost - že se zbláznil.
   „Můj otec se skutečně jmenoval Titus a matka Marsa, ale nebyli to moji biologičtí rodiče. Našli mě na skládce.“
   „Ježíši…“
   „Nechtěné děti se odkládaly na skládku. Jejich rodiče doufali, že se jich ujme nějaký pár, který nemůže mít vlastní. Většinou však končili jako otroci.“
   „Kde se tohle dělo?“ zeptala se tiše Gee.
   „V Římě.“
   Gee jen nechápavě civěla.
   „Za vlády císaře Tiberia,“ dodal.
   Byla jeho hlubokým hlasem hypnotizovaná jako myška pohledem hada. Nezmohla se na odpor, jen tiše seděla a nechala ho mluvit. Připadalo jí, že to vypráví spíš sám sobě a že z něj padá obrovské břemeno. Uvědomila si, že tomu sám věří a vyděsilo ji to k smrti.
   „Nikdy jsem nic pořádného neuměl. Jediné, co mi šlo, byl boj. Narukoval jsem k legiím. Germánie, Británie, Sýrie… Rodiče zemřeli, císařové se měnili a já si pomalu uvědomoval, že nestárnu. Nebudeš tomu věřit, ale uvědomoval jsem si to skutečně pomalu. Služba trvala pětadvacet let, když jsem si vybíral výslužné, většina chlapů, kteří narukovali se mnou, již nežila. Našetřil jsem si dost peněz, už jsem nechtěl bojovat. Jenže se ukázalo, že jsem mizerný podnikatel. Když jsem o vše přišel, opět jsem šel do legie v jiné provincii říše. A tak stále dokola.“
   Marcus vstal a přešel k trezoru ve zdi. Vyťukal kód a vyndal lahev z hnědého skla. S pohledem upřeným na etiketu pronesl: „Tohle jsem naposledy vyprávěl Charliemu Darwinovi, potřebuju něco silnějšího než kakao. Chceš?“
   Gee byla stále oněmělá a tak jí nalil do sklenice. Opět se usadil na postel, vyměnila hrnek s kakaem za sklenici se zlatavou tekutinou.
   „Opatrně s tím,“ kývl na ni Marcus. „Dostal jsem ji od samotného velkého Jacka.“
   „Co tomu říkal,“ zmohla se nakonec Gee na otázku. Řekla si, že zkusí hrát jeho hru.
   „Kdo? Daniels?“
   „Darwin. Byl z toho paf, nejdřív myslel, stejně jako ty teď, že jsem nějaký pošahanec. Nakonec, myslím, uvěřil. Byl otřesen…“
   „Aha, tak teda na zdraví,“ pronesla tlumeně Gee a opatrně si lokla. Otřásla se - byla to síla.
   „Hledal jsem u něj odpovědi, nedal mi je. Dlouho před tím jsem je hledal v křesťanství. Neumíš si představit, jaká hrůza na společnost padla, když se Řím hroutil. A já stále někde bojoval. Proti Gótům, Vandalům, Hunům. Potom po boku Germánů proti Byzanci a Arabům. Vždy jsem v přestávkách zkoušel žít normálním životem, ale pokaždé se něco přihnalo a připravilo mě o úspory. Nebo o mé milované.“ Odmlčel se a zadíval se do sklenice „V desátém století jsem se rozhodl, že už se znovu nezamiluju. Že už nikdy nebudu mít děti.“ Podíval se na Gee. „Samozřejmě jsem to nedokázal dodržet.“ Napil se whisky a dětinsky se zakřenil.
   „Kolik máš dětí?“ zeptala se Gee spíše proto, aby něco řekla.
   „Netuším… stovky. Ony počaly jiné děti a ty zase další… miliony lidí na světě musí nosit moji DNA. Zajímalo by mě, jestli je někdo z nich stejně postižený jako já…“
   Opět si usrkl.
   „Uvědomoval jsem si, jak se svět vyvíjí. Vždy jsem chtěl být u něčeho nového, na novém místě, vytvořit si nový život. S Normany jsem se dostal do Británie, s Brity do Ameriky…    Když zkrachovala moje tabáková plantáž…“ Divoce se uchechtl: „Představ si to, dokázal jsem zbankrotovat jako plantážník v Novém světě!“
   Gee začínal připadat přiopilý. Je pravda, že ho viděla pít alkohol minimálně a stará    Danielsova whisky byla skutečně silná. Marcus do sebe vyklopil zbytek kořalky, zřejmě se rozhodl, že se zpije do němoty. Při tomhle tempu mu to bude trvat pár minut.
Vstal a doplnil sklenici. Namířil na ni prst. „Jsem na hovno obchodník, ale skvělý válečník,“ řekl trucovitě.
   „Nejsi na hovno obchodník,“ pokoušela se mu oponovat. „Vždyť jsi milionář.“
   „Mám byt v New Yorku a pár domů v Evropě. Za dva tisíce let by takový majeteček dokázala uspořit opice po lobotomii…“ Opět usedl na postel, až matrace hlasitě zaprotestovala. Vylil přitom trochu whisky. Povzdechl si: „Nikdy jsem nebyl nemocný, a to dokonce ani v době velkého moru! Všechna moje zranění se počítají na několik řezných nebo tržných ran, po kterých nezůstala jediná jizva. Není to trochu málo, na to, že jsem prošel všemi významnými bojišti za poslední dva tisíce let? Párkrát jsem přímo zatoužil vyzvat osud a dobrovolně se přihlásil do sebevražedných misí. U Verdunu jsem se z protiútoku vrátil jako jediný ze své čety. Ne jednou, ale třikrát! Přežil jsem Napoleonovo tažení do Ruska, v dalším století jsem se odtamtud vrátil se zbytkem Wehrmachtu.“
   Gee se zamračila. Provinile se zašklebil, když si toho všiml. „Neříkám, že jsem si vždycky vybral správnou stranu. Hitler se od Napoleona nijak zvlášť nelišil, v té době vypadal opravdu slibně. Bojoval jsem v první linii, většina z nás se o hromadném vyvražďování v našem týlu dozvěděla až po válce. Dodnes je mi z toho trapně.“
   „Proč jsi za války nebyl v Americe?“
   „Vrátil jsem se do Ameriky v roce 1918 a opět zkrachoval - černý čtvrtek 1929. Utekl jsem před věřiteli zpátky do Evropy.“
   Znovu vstal a odkráčel k trezoru. Gee začínala mít strach. Pokud mu alkohol dodá odvahy a v náhlém popudu se rozhodne skočit z terasy, nijak mu v tom nedokáže zabránit; ať už je za tím cokoli… (odmítala uvěřit čemukoli z toho, co řekl).
   S lítostí vylila obsah sklenice do květináče (nebyla znalec, ale whisky musela stát pár tisíc dolarů) a když Marcus přinesl celou flašku, natáhla ruku a nechala si dolít. On si lokl přímo z lahve.
   „Promiň Jacku, vím, že takhle se nepije,“ omluvil se etiketě.
   „Dokážu přijmout, že jsem nějaká zmutovaná zrůda a mé orgány se nějak sami regenerují a nestárnou - to se možná dá biologicky vysvětlit. Ale jak vysvětlíš, že se mi vyhýbaly kulky v obou světových válkách?“
   Hleděl na ni, jako by čekal smysluplnou odpověď. Gee však strašily pootevřené posuvné dveře na terasu, ve kterých si průvan pohrával se záclonou.
   „Neboj se, neskočím,“ odhadl směr jejích myšlenek. „Na to jsem příliš velký zbabělec.“
   Lokl si z lahve.
   „Krvácím jako každý, akorát se mi rány lépe hojí.“ Jeho hlas přecházel do monotónního mumlání. „Kdybys mi probodla srdce nožem, myslím, že bych zemřel. Vím, že srdce mám a že funguje naprosto stejně jako tvoje. Byl jsem několikrát na magnetické rezonanci, čistě ze zvědavosti…“
   Další hlt z lahve.
   „… jenže si myslím, že by něco zabránilo tomu, aby mi nůž vnikl do těla. Vybuchl by plyn, nebo by na nás spadl strop a tebe by zabil…“ Lehl si na záda; lahev držel nakřivo a hrozilo, že se kořalka vylije do peřin.
   Pro jistotu z ní upil.
   Zadíval se ke škvíře na terasu - k povlávající zácloně. „… možná kdybych skočil, nešlo by to zvrátit. Ale možná bych trefil kamion s balíky slámy, nebo ženskou s kočárkem…“
   Gee mu od flašky odtahovala jeden prst po druhém.
   „… život mě tak strašně unavuje, Gee. Neumíš si představit jaké to je…“ jedna slza se mu skoulela přes spánek.
   Položila lahev na komodu a pokud možno tiše zasunula skleněné dveře. Ruch z ulice utichl.
   „Strašně se bojím,“ prohlásil Marcus do náhlého ticha.
   Přiklekla si k němu a uhladila mu vlasy z čela.
   „Čeho se bojíš?“ zeptala se jemně.
   „Že tu nakonec zůstanu sám. Já sám na mrtvé Zemi, kterou zničilo lidstvo. Na věky věků…“
   Zavřel oči a trhavě si povzdechl jako dítě, které se uplakalo do spánku.
   „Táta si myslel, že jsem polobůh; možná syn boha války – Marta…“ zašeptal.
   Gee pokračovala v hlazení ještě chvíli po tom, kdy se jeho dech prohloubil, a Marcus upadl do hlubokého spánku.
   Během toho šíleného monologu měla chuť vstát, natáhnout na sebe džíny a tričko, a prostě odejít. Pak si řekla, že to udělá, až usne; bála se ho tu nechat samotného.
   Teď už nevěřila, že by skočil, ale přesto zůstane.
   Uvidí, s jakou se ráno probudí. Vtipy nikdy moc vyprávět neuměl a pokud toto měl být nějaký žertík, který se mu vymkl, ráno mu dá co proto! Vstala a natáhla si kalhotky a tričko. Přešla k pootevřenému sejfu a chtěla ho zavřít.
   Byl velký metr na metr. Zvědavost ji samozřejmě přemohla a Gee škvíru ještě rozšířila.
   Nakonec ho otevřela dokořán.
   Neměla žádné postranní úmysly, byla jen zvědavá ženská, přesto si připadala jako zlodějka.
   Prsty, které se stále znatelněji chvěly, se prohrabovala listinami a papíry. Dopisy podepsané zakladatelem biologie Jean-Baptiste Lamarckem; dopisy podepsané Charlesem Darwinem; doklad o koupi domu na Via Della Ninna ve Florencii s datem 3. 10. 1523; oválné vojenské psí známky s vyraženými písmeny: WAFFEN SS-FRW.G. R. MARCUS CORNELL.
   Vše brala do rukou se stupňující se posvátnou hrůzou. Pak uchopila starobylou bronzovou destičku s latinským nápisem: CENTURION COHORS MARCUS CORNELIUS. XX.LEGIO VALERIA VITRIX.
   S bušícím srdcem velmi jemně položila propouštěcí diplomu z římské legie.
   Podívala se na Marka; stále spal s obličejem otočeným ke skleněné stěně.
   Nakonec uchopila obraz opřený o stěnu sejfu. Byl to portrét, Gee si ho se zatajeným dechem dlouho prohlížela, pak ho otočila na rub. Rozevlátým písmem tam bylo napsáno: En tegen vrijendje, Jan Vermeer.
   Opět otočila obraz a zadíval se do smutných očí muže, kterého milovala.

 

 

 

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode