Miniatury jsou skvělým cvičením, jak se zbytečně nevykecávat a nacpat co nejvíce děje, do co nejméně slov.
Mohamedův omyl
Mohamed lehce přitáhl knipl, zároveň jej mírně pootočil doleva. Konečně měl správný kurz.   Zbývaly vteřiny. Severní věž se řítila proti němu. Již vyplňovala malá okna Boeingu.
   „Allahu Aakbar…“ zašeptal a zavřel oči.
   Náraz ani nevnímal, za zavřenými víčky se mu rozlévala teplá záře… která však rychle potemněla. Otevřel oči a mžoural do šera, rozhlížel se.
   Za zavřenými víčky se rozlévala jasná záře. Musel být v nebi! Pomalu otevřel oči. Rozhlédl se. O stěnu se opírala rohatá postava.
   „Vím, že ti slíbili sedmdesát dva panen…“ pokrčil rameny ďábel a z jedné ruky do druhé si přehodil rozžhavené vidle „Ale máš tu jen mě. Tak dáme se do toho?“

 

O Fíkovi
"Fíku!"
Ha! Moje jméno! Nastražil jsem uši.
"Fíku, přines klacek!"
Jasně! Co je kruci klacek? Aha, tohle.
"Ne, Fíku, to je šiška. Klacek přines!"
Hlavně nezmatkovat! Co tohle?
"Šikovnej pejsek."
Já se snad pominu radostí...
"Dej. A teď...přines!"
Cože?! Najít ho byla fuška, proč ho zase někam házíš?!

 

Malý omyl
Otevřely se dveře chladícího boxu.
Děkuju Bože, je mi taková zima.
„Kam ho doktor chce?“
„Na pětku.“
Lidi konečně! Celé je to omyl, já jsem živej!
„Čumí, jakoby nám rozuměl.“
„Ty si vůl… Dobrej, doktore.“
Nemůžu se hýbat, ale žiju!
„Co tu máme? Neobjasněné úmrtí? Podejte mi pilku, otevřeme hrudník.“

 

Lukostřelec
Krčil se na vrcholu věže a prohlížel si náměstí hluboko pod sebou. Skrytý, neviděný. Hledal cíl.
   Konečně je spatřil. Napjal tětivu a pečlivě zamířil.
   Nepospíchal.
   Nebyl ukvapený.
   Prsty pustily tětivu a šíp se vyřítil na svůj cíl. Do chlapcových zad se zabořil až po opeřený konec; s obrovskou razancí projel jeho tělem a probodl i dívku, která stála proti němu.
   Oba zůstali stát jako přimražení. Jeden se vpíjel do očí toho druhého s výrazem naprostého ohromení.
   „Oba najednou! Jsem dobrej!” zahulákal nadšeně Amor.

 

Děťátko
„Co o ní víme?“ ptal se lékař a klusal vedle lůžka.
   „Nic moc. Lidi ji našli v průchodu. Už rodila. Česky neumí, doklady nemá. Podle mě je to rumunská žebračka…“
   Žena si držela vzduté tvrdé břicho. Nelidsky zavřeštěla.
   „Děkuju. My už to převezmeme.“
   Zajeli s lůžkem na sál. Jedna sestra přikládala na ženina ústa kyslíkovou masku, druhá vyhrnula špinavé sukně.
   „Pane doktore…“ špitla.
   „Ježíši! Dítě už jde ven. To jste měla tip ťop, maminko,“ pokusil se povzbudivě usmát.
   Žena však opět zaječela a něco mumlala ve svém jazyce.
   „Tak maminko, zatlačte. A dýchejte si,“ naznačoval lékař dýchání. Žena ho však v agonii nevnímala. Místo toho divoce vrtěla hlavou.
   „Musíte tlačit, krucinál!“ okřikl ji doktor. „Už vidím hlavičku!“
   Žena zavyla bolestí a z koutků očí se jí rozlily krvavé slzy. Ztratila vědomí a krev jí zatím stékala po vysokých lícních kostech.
   Kdyby se umyla, vypadala by vznešeně, blesklo doktorovi hlavou a sám nechápal, jak může myslet zrovna na tohle.
   Vyloupla se hlava.
   Pak jedno ramínko i s ručičkou. Ručka se pohnula a zapřela se.
   Děcko se samo tlačilo ven.
   Lékař se nehýbal, nemohl od toho výjevu odtrhnout oči. Dítě mělo venku obě ručičky a mocně zabíralo, aby uvolnilo zbytek těla z vagíny. Šlo mu to ztěžka.
   Lékař si jen vzdáleně uvědomoval, že porodní asistentka ječí. Druhá se bezvládně skácela na zem. 
   Děťátko se na něj podívalo a usmálo se. Odhalilo droboučké ostré zoubky.
  „Budeš na mě jenom čumět, nebo mě vytáhneš?" zeptalo se věcně.

 

Monstrum
Za vše mohla náhoda.
   Za to že jsem byl odvelen na východ…
   Že jsem skončil u komanda smrti…
   Že jsem se stal monstrem…
   Stovky těl. Ženy, dívky, stařeny a staříci. Děti, miminka.
   Židé...
   Všechny mé skutky, jakkoli hrůzné, se slévaly do monotónní nudy. Prosby a zoufalé slzy ve mně nevyvolávaly naprosto nic. Možná jen vztek, že mě ti lidé zdržují.   
   Stál jsem na břehu řeky. Slunce zářivě jiskřilo na hladině, nad níž se vznášely vážky.
   „Zastřel konečně tu svini!“ zahulákal na mě Franz a vesele na mě zamával flaškou šnapsu.
   Měl jsem dost upito, přesto jsem pocítil neodolatelnou žízeň.
   Přede mnou stála dívka. Zády ke mně. Nemohla být starší než moje drahá Elsa, která mi svým pečlivým rukopisem pravidelně sděluje, jak je na tatínka, hrdinně bojujícího na východní frontě, pyšná. Odpovídat na její dopisy bylo stále těžší.
   „Tak už jí střel!“ ozval se znovu Franz a znaveně se opřel o náklaďák.
   Žoviálně jsem se na něj zašklebil a zamířil na dívčin týl. „Umíš plavat?“ Nevěděl jsem, proč se na to ptám.
   Dívka přikývla, nebo jsem si to jen nalhával?
   Naleštěnou holínkou jsem ji skopl do vody.
   Plavala pryč. Zběsile přitom máchala rukama.
   Vystřelil jsem a opile se přitom zapotácel. Kousek od dívky se zvedl gejzír vody. Dál jsem střílel vedle ní a přihrával opilost.
   Zachrání mě jeden ušetřený život?
   Myslím, že ne…

 

Ve věži
Na loži ležela nadpozemsky krásná dívka. Její vlasy spadaly ve zlatých vodopádech až k zemi, zlatem vyšívané šaty v jemných liniích naznačovaly štíhlou postavu. Hluboce spala. Její bujné poprsí uvězněné v korzetu se pravidelně zvedalo a klesalo.
   Šílel z toho.
   Zatáhl za šňůrku a ňadra osvobodil. Pomalu dívku svlékal, labužnicky stahoval její punčochy, honosné sukně a spodničky. Konečně před ním ležela zcela nahá.
   Zařinčelo to, když ze sebe shodil brnění. Vylezl k ní na lože. Ani za mák si nepřipadal jako nekrofil. Vždyť jen spí, není přeci mrtvá!
   Roztřeseně líbal její bělostné bříško, tváří se pomazlil s oblinami ňader, polaskal labutí šíji a myslel, že vzrušením pukne.
   Konečně ji políbil na ústa.
   Šípková Růženka se zhluboka nadechla a vytřeštila oči: „Co to děláš, ty dobytku?”

 

Poslední muž
Prolezl plotem a ocitl se na koupališti. Bylo stejné jako zbytek světa.
Opuštěné.
Nevěděl, proč šel právě sem. Možná proto, že si tu za studií přivydělával prodejem zmrzliny. Ale to bylo asi před milionem let, dlouho před tím, než šel svět do hajzlu. Přihnul si z láhve. Nikde není žádné jídlo, zato chlastu plno. Pomalu se z něj stával opilec…
Na lavičce seděla postava. Obešel prázdný smradlavý bazén a přisedl si. Vysušená mumie na sobě měla špinavé tričko s nápisem PLAVČÍK.
„No, někdo makal až do konce,“ uchechtl se a připil tomu bonmotu na zdraví.

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode