Lovec

 

Skloněný proti mrazivému větru jsem se brodil hlubokým sněhem.
   Stopy byly čerstvé, kořist musela projít před pár minutami. Směřovala k dálnici. Váhu jsem odhadoval na čtyřicet padesát kilo – to může být i dvacet kilo masa. Část vyudím, něco usuším v ledovém větru, zbytek zakopu do věčně zmrzlé půdy.
   A samozřejmě si upeču šťavnaté steaky!
   Zakručelo mi v břiše. Čerstvé maso jsem neměl v ústech měsíc.
   Proplétal jsem se mezi zrezavělými kostrami aut. Na jednom místě, kde vítr odvál sníh a odhalil rozpraskaný beton, jsem se bál, že stopy ztratím. Naštěstí se opět objevily na krajnici, kořist přelezla svodidla a směřovala k městu.
   To nebylo dobré. Město mi nahánělo hrůzu. Jeho budovy mi připadaly jako prastaré hrobky, neměl jsem nejmenší chuť procházet se v jejich stínu. Z jihu se navíc blížila temná mračna, jakmile začne padat sníh smíchaný s popílkem, stopy nadobro zmizí.
   Přidal jsem do kroku a kopec, do kterého se dálnice zařezávala, téměř vyběhl. Zastavil jsem na vrcholu. Sundal jsem si špinavou roušku a nabíral do zmučených plic ledový vzduch, v ostrém větru mi slzely oči. Poletující popílek mě dráždil ke kašli.
   Konečně!
   Černá silueta, dvě stě metrů přede mnou. Kořist bojovala s větrem, vypadala vyčerpaně.
   Ze zad jsem sundal starou pušku a natáhl dobře promazaný závěr. Svižným tempem jsem začal zkracovat vzdálenost.
   Nikdy jsem nebyl příliš zbožný, přesto jsem nahoru vyslal krátkou modlitbičku, ať se neotočí. Ať nestačí zmizet mezi budovami.
   Sto padesát metrů, stále příliš daleko!  
   Sto metrů!
   Po pravé straně stál shluk skrčených budov kdysi honosného předměstí. Kořist k nim zamířila. Nestihnu to! Zaplavilo mě zoufalství. Do lovu jsem investoval příliš mnoho energie, než abych ji nechal uniknout.
   Vydoloval jsem zbytky sil a rozběhl se. Skučící vítr kryl dusot mých nohou.
   Čtyřicet metrů, to musí stačit!
   Pevně jsem se rozkročil, zamířil a zadržel dech. Plíce mě pálily. Hlaveň se přestala chvět, mířil jsem na srdce.
   Kořist se náhle zastavila, jakoby vycítila nebezpečí. Ohlédla se.
   Až teď jsem poznal, že je to žena.
   Opět se rozběhla a já stiskl spoušť. Výstřel se rozlehl mrazivou pustinou, ze zad se jí zaprášilo a náraz ji srazil k zemi. Netrefil jsem přesně, po čtyřech se plazila do domnělého bezpečí.
   Hodil jsem si pušku na záda a opět se rozběl. Už mi nemohla utéct a nemělo smysl plýtvat nenahraditelnými náboji. Zmizela za rohem nejbližší budovy. Její cestu označovaly kapky krve, které se propalovaly sněhem.
   Obešel jsem roh. Žena klečela uprostřed ulice, ohlédla se. Opět se pokusila vstát a doběhnout do nejbližšího domu, a opět upadla.
   Zpomalil jsem, dovolil jsem si luxus chůze, už mi nikam neuteče. Vytáhl jsem nůž. Ležela na boku opřená o loket a vytřeštěně zírala na ostří.
   Klekl jsem si k ní.
   „Prosím…“ zašeptala vyčerpaně.
   Popadl jsem ji za vlasy a zvrátil hlavu.
   „Mám mal-“
   Zabodl jsem nůž do krkavice a trhl stranou. Gejzír krve vytvořil na sněhu rudý vějíř. Zvrátil jsem jí hlavu, jak nejvíc to šlo. V otevřené ráně bublala krev a vycházelo z ní chroptění.
   Odvrátil jsem se. Na krátký okamžik mě zaplavila vlna nevolnosti.
   Nesmím na ni myslet jako na lidskou bytost!
   Jsou to jenom proteiny, tuky, minerály…
   Vítr ustal a z oblohy se snášely první těžké vločky. Za hodinu nastane tma a teplota klesne hluboko pod nulu, neměl jsem mnoho času.
   Kvůli mrazu a kvůli dalším dravcům, kteří mohli zaslechnout výstřel.
   Sebral jsem pytel, který žena táhla. Pár rezavých konzerv, pet lahev s benzínem, šedivý kompot – poklad, který někde našla. Rozřízl jsem špinavé hadry, do kterých byla zabalena. Z batohu jsem vytáhl provaz a uvázal jí ho kolem kotníků. Druhý konec jsem přehodil přes lampu a nahé tělo vytáhl. Žena byla vychrtlá, ale mladá, maso nebude tuhé.
   Zabodl jsem nůž nad pubické ochlupení a otevřel ji. Z dutiny břišní jsem vyhrábl vnitřnosti. Oddělil jsem játra, srdce, slezinu, ledviny…
   Pracoval jsem rychle a neustále se rozhlížel. Z ulice, kterou lemovaly temné domy sehnuté pod tíhou sněhu, jsem byl nervózní. Světla ubývalo.
   V kloubu jsem odřezával horní končetiny. Nakonec kýty.
   Na zemi zůstalo v rudém sněhu torzo hrudníku s hlavou. Vlasy milosrdně zakrývaly tvář.
   Není to žena, je to maso!
   Maso, které mě udrží naživu!
   Razantně jsem zahnal svědomí, které patřilo do starého života. V tomto světě existují jen predátoři a kořist. A žádná jiná kořist než lidé, již na Zemi nezbyli.
   Odřízl jsem provaz a smotal ho. Maso jsem zabalil do prastarých umaštěných novin a nacpal do batohu. Těžkou krosnu jsem si hodil na záda a popadl pušku. Otočil jsem se k městu zády a naprosto zkoprněl.
   Srdce se mi leknutím rozběhlo jako zběsilé.
   Idiote! Takhle to dopadá, když si nedáváš pozor!
   Pozoroval jsem postavu před sebou. Ona zvědavě pozorovala mě.
   Co je to, trpaslík?
   Uniklo mi táhlé zaúpění – s plnou vahou mi to došlo.
   Věta, kterou jsem nenechal ženu dokončit: Mám malé dítě…
   Holčička. Čtyři, pět, možná šest let, nedalo se to určit přesně, byla silně podvyživená. Cucala si palec a sledovala mě obrovskýma očima.
   Jak dlouho už? Viděla, jak zabíjím její matku? Jak ji porcuji?
   Ztěžka jsem padl na kolena. Najednou mě zaplavila taková vlna zoufalství, jakou jsem nepocítil řadu let.
   Seber se, pitomče!
   Sáhl jsem do kapsy a vyndal proužek sušeného masa z posledního lovu.
   Dítě jsem neviděl deset, možná patnáct let! Když došly všechny ostatní způsoby obživy, děti se stávaly nejsnazší kořistí.
   Natáhl jsem ruku s masem. Děvče si ji zvědavě prohlíželo. Svádělo vnitřní boj. Nejraději by uteklo, zároveň však bylo lákáno neznámou pochoutkou.
   Začalo sněžit a šedé vločky milosrdně zakrývaly zbytky její matky.
   Natáhl jsem ruku ještě blíž.
   Děvče se pomaličku připlížilo, natáhlo se a maso rychle sebralo. Začalo jej žvýkat. Nespouštělo přitom ze mě oči.
   Zaplavilo mě cosi, o čem jsem si myslel, že je nadobro ztracené. Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněl, jak se té emoci říká.
   Soucit.
   Postavil jsem se. Dívka sebou trhla a rozběhla se do nejbližšího domu.
   Sněžení zesílilo, světlo téměř zmizelo a teplota prudce klesala. Šel jsem za ní.
   Měl jsem pocit, jako by vše, čím jsem prošel a co jsem musel spáchat, směřovalo k tomuto okamžiku.
   Pokud se ještě rodí děti, třeba není vše ztraceno.
   Děvče si odvedu a vychovám. Budu ji chránit. Až zesílí, naučím ji lovit.
   V batohu jsem měl masa dost pro oba…

 

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode