Desátník

 

Země se otřásala.
   Vibrovala a sténala. Seděl jsem v zákopu s puškou mezi koleny, a očekával, že každou chvíli zemřu. Palba děl neustávala, bušila do nás tři dny a tři noci. Byli jsme jako mravenci vydaní napospas dítěti s kladivem.
   Další svištění.
   Další otřes půdy.
   Další hrst mokré hlíny za límcem. Bahnem jsem byl obalený od hlavy k patě. Rozhlédl jsem se po kamarádech. Všichni vypadali stejně - jako by je Bůh právě uplácal, ale místo do ráje, je hodil do pekla.
   Pak jsem ho uviděl. Vykračoval si to zákopem jako po Vídeňské promenádě. Dokonce i bahno na něj bylo krátké - měl umazané boty a onuce, ale jinak zářil čistotou. Barevný a upravený.
   Opatrně našlapoval a vyhýbal se nohám sedících mužů. Díval se ostatním do tváří. Zdálo se, že někoho hledá.
   Zastavil se u mě a zamyšleně mě pozoroval. Právě jsem se chtěl zeptat, na co tak zírá, když pronesl: „Můžu?” a ukázal vedle mě. Hlas měl kultivovaný a zdvořilý. Nekřičel, trefil se do ticha mezi dvěma výbuchy.
   Řekl jsem, že ano, ale můj hlas zanikl v hromobití. Pochopil a posadil se. Pušku (i tu měl čistou, a světe div se, naolejovanou) si opřel o hliněný val.
   „Cigaretu?” nabídl mi. Opět se trefil do intermezza mezi dvěma výbuchy, měl pro to talent.
   S díky jsem si jednu vzal. Byla voňavá, čistá a teplá, jako by ji na stehně právě uválela mladá Francouzka. Na to, že kolem mě vybuchovaly tuny železa, mě napadaly zvláštní asociace.
   Připálil mi nablýskaným zapalovačem, ohýnek se ani nepohnul.
   „K jaké kompanii patříš?” zařval jsem mu do ucha, aby řeč nestála.
   Pokrčil rameny a pobaveně se zašklebil. Se zájmem se rozhlížel, celou scenérií Dantova pekla se očividně bavil.
   Chudák kluk, říkal jsem si, přeskočilo mu. Nebyl by první ani poslední.
   „Půjdeš s námi do protiútoku?” opět jsem mu zakřičel u ucha.
   „Uvidíme,” odpověděl, jako bych se ho ptal, zda si odpoledne půjde zahrát šachy do parku. Připálil i sobě. Pak schoval zapalovač do náprsní kapsy a já si všiml jeho náhrdelníku - na šňůrce měl pověšené uřazené uši.
   Musel být skutečně šílený. Ať už k nim přišel jakkoli, mohl očekávat, že kdyby padl do zajetí, Britové mu uřežou ty jeho. A možná se nespokojí jen s ušima…
   „Dobrá, že?” konstatoval mezi dvěma explozemi. Mocně potáhl, cigaretu držel elegantně mezi prsty. Zaujal mě obrovský zlatý prsten s rudým kamenem. Další důvod, aby mu někdo něco uřízl, až ho Britové chytí.
   „Ten je rodinný, dědíme ho celé generace,” všiml si mého zájmu.
   Moji otázku mi od úst urval nedaleký výbuch. Zopakoval jsem ji: „Šlechtic?”
   Zachechtal se a přikývl.
   Než jsem se stačil zeptat, jak se jmenuje, zvedl se. U boku měl obří nůž v krví nasáklém koženém pouzdře. Otázka, jak přišel k náhrdelníku sušených uší, byla zodpovězena.
   „Uvidíme se,” kývl na mě.
   „Počkej,” zařval jsem za ním.
   Zvědavě se otočil.
   Píchl jsem palcem k opřené pušce.
   Plácl se do čela. „Pořád ji někde zapomínám,” pronesl konverzačním tónem a otráveně ji popadl. „Zatím,” usmál se na mě. Pak už jsem viděl jeho záda, loudal se zákopem a pokuřoval. Připadal mi celou válkou jaksi znuděný.
   Krátce na to začal protiútok.
   Běžet proti palbě kulometů byla vždy pouhá loterie, nic jiného. Dosud jsem měl štěstí, kulky pokaždé trhaly maso kolem, ale mě se vyhýbaly. Když mi však cosi utrhlo koleno, došlo mi, že jsem si všechno štěstí vybral. Plácl jsem sebou do bláta. Bolest jsem zatím necítil, jen podivný tlak a jakousi prázdnotu. Věděl jsem, že je to špatné, ale nejdřív jsem musel zalézt někam do krytu. Plazil jsem se ke kráteru a nohu za sebou táhl jako zlomenou větev.
   Pak se na mě zaměřil kulomet, země okolo začala vířit a do vzduchu létaly gejzíry bahna. Plazil jsem se jako pavouk s utrženou nožičkou a řval jako tur. Alespoň tuším, v tom kraválu jsem se neslyšel.
   Chyběl mi metr, když se kulometčík konečně trefil. Projektil mi vnikl do těla ramenem, procestoval zády a zadnicí mě opustil. Sunul jsem se do kráteru, ale ne dost rychle. Pár metrů ode mě dopadl granát a střepiny mi servaly půlku obličeje. Cítil jsem na krku stékající horko.
   Po břiše jsem sjel na dno kráteru plného vody. Otočil se na záda, abych se neutopil a čekal, kdy přijde bolest. Jediným okem jsem zíral do chuchvalců dýmu nad sebou a pomalu přestával vnímat hluk boje.
   A pak se na okraji kráteru objevil on. Nijak nespěchal, jako by ho palba nezajímala. Sklouzl vedle mě a starostlivě si prohlížel má zranění.
   „Umíráš,” prohodil věcně.
   Roztřeseně jsem přikývl. Chtěl jsem, aby poslal dopis na rozloučenou mé sestře Paule. Sahal jsem si do blůzy, ale ruka byla jako z olova.
   „Zachráním tě, ale bude tě to něco stát.”
   Cokoli! Netušil jsem, že budu při umírání tak vyděšený.
   „Dáš mi svoje tělo.”
   Snažil jsem se dobrat významu té věty.
   „Občas ti ho půjčím, ale vedení budu mít já. Stačí, když přikývneš.”
   Bolest začala přicházet ve vlnách. Celé tělo jako by hořelo zevnitř.
   Horečně jsem kýval hlavou a třásl se jako ratlík v dešti.
   Vřele se na mě usmál: „Dokážeme spolu velké věci,” řekl tiše a já ho zřetelně slyšel.
   Čekal jsem, že mě zvedne a ponese do bezpečí. Pulzující bolest byla příšerná a i přes jeho sebedůvěru jsem nevěřil, že přežiju.
   Pak vstal a otočil se ke mně zády.
   Než mi došlo, co dělá, začal na mě padat jako poražený strom. Můj mozek se zoufale snažil připravit na novou bolest, která musela nevyhnutelně přijít.
   Jeho tělo však nedopadlo na mé, ale zmizelo v něm.
   Splynuli jsme.
   Bolest ustoupila, rány zmizely, jen na hlavě zůstala malá řezná ranka (možná proto, abych nezapomněl).
   Do kráteru začali skákat vojáci vracející se z nezdařeného útoku. Najednou nás bylo šest a mačkali jsme se jeden na druhého. Pak přiletěl granát a všechny rozmetal na kaši.
   Já zůstal nezraněn. Nijak mě to nepřekvapilo.
   Vedle ležel jakýsi poručík, obě nohy na maděru.
   „Pomozte mi,” kvílel a natahoval ke mně ruku.
   Hodil jsem si ho na záda a vyběhl z kráteru zpět k naší linii. V zákopu jsem ho položil, ale bylo zjevné, že nepřežije noc.
   „Jak se jmenujete, desátníku?” zašeptal.
   „Adolf Hitler,” snažil jsem se povzbudivě usmát.
  Připadal jsem si nezničitelný. Jakže to bylo?
   Dokážeme spolu velké věci…

 

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode