1

 

Ješua za sebou zavřel těžká vstupní vrata a vkročil do chladné vznešenosti Spasitelova Chrámu. Byla zde mnohem větší zima než venku a před ústy se mu srážel dech. Vládl tu také klid a ticho – naprostý kontrast k tomu, co se dělo venku. Okované vojenské boty cvakaly na vyleštěné podlaze. Ješua míjel mohutné sloupy podpírající převysokou klenbu a pomalu kráčel ke kříži. Oltář i veškerou výzdobu stihl španělský král odvézt, kříž však zůstal. Ješua se pod ním zastavil a z hlavy si stáhl ocelovou přilbu.

       Svalil se na modlitební lavici a promáčklou zaprášenou přilbu položil vedle sebe. Spasitel na kříži to útrpně sledoval. Ješua mu vracel unavený pohled.

       „Tak se znovu vidíme, kamaráde,“ pronesl do ticha a jeho hlas se odrážel od vysokého stropu.

       Viděl již několik Spasitelových zobrazení. Na všech měl pohled bitého psa, kterému by člověk dal sestercius, aby si došel do vývařovny na polévku. Ani tato verze se Ješuovi nepodobala. Dědic Impéria byl podsaditý se širokými rameny, měl olivovou pleť a vojensky zkrácené černé kudrliny. Po třicítce se mu také začalo kulatit bříško z příliš dobrého jídla a z příliš vypitého vína. Muž visící na kříži přitom byl hnědovlasý, bledý jako pergamen a dala se na něm spočítat všechna žebra.

       Ješua vyčerpaně civěl na jeho probité ruce a chodidla, na krev stékající po dřevěném těle a na trnovou korunu zabodnutou do lebky.

       Ne, takhle bych opravdu skončit nechtěl, napadlo ho opět.

       Osud, kterému díky Propadu času unikl, ho nepřestával děsit. Ješua četl Bibli, ale stále nedokázal uvěřit, že by taková muka podstoupil v podstatě dobrovolně.

       „Tak co mi radíš, kamaráde?“ pronesl opět do ticha katedrály. „Mám se probít nebo čekat na Matku?“

       Dřevěný muž s bodnou ránou v boku mu mlčky vracel pohled plný bolesti.

       Ne, nikdy bych se nenechal přibít na kříž. Museli by mě zbít do bezvědomí…

       Ješua seděl na dřevěné lavici a ruce s rýhami ztmavlými krví měl sepnuté. Tak nějak se prý k němu samotnému modlí křesťané.

       Byl v pokušení také se pomodlit – tak moc byl zoufalý. Nikoli však k sobě samému nebo ke svému iluzornímu otci. Ale ke Gaie. Marně přemýšlel, kdy k ní promlouval naposledy.

       Matka tvrdila, že Gaia ho pomohla zachránit. Že pomohla zachránit celý svět, kterým sama byla. V divokém období po Propadu času se jí prý zjevovala ve snech. Údajně se zjevovala i jemu, Ješua si na to však nepamatoval. Bylo mu teprve šest, když ho císařovna odvezla do Nového Říma.

       Součástí jeho vzdělání byly i základy teologie. Znal celou tu historii sepsanou v Knize života, jíž byla Matka autorkou. Četl o bitvách, ve kterých Gaia stranila Římanům, četl o tom, jak sama Země pohltila čtvrtmilionovou Hordu… Ješua však v Gaiu ani žádné jiné bohy skutečně nevěřil. Teď by se mu nějaká ta pomoc shůry hodila.

       Dveře za jeho zády vrzly a na podlaze se ozvaly kroky římských vojenských bot.

       „Můj pane,“ ozval se za jeho zády starší tribun Druhé legie.

       „Ano, Tite?“

       „Španělé se zakopávají, ze západu a z jihu jim přicházejí posily.“

       Takže jsme tu definitivně uvízli…

       „Nějaké zprávy od Matky?“

       „Nikoli, můj pane.“

       Ješua klidně přikývl, jako by o nic nešlo, jeho víra v průlom však poklesla na nové dno.

       „Svolej důstojníky, za deset minut k nim promluvím.“

       „Rozkaz, pane.“ Kroky se vzdalovaly, vrata opět vrzla.

       Ješuu napadlo, zda ho španělský král přibije na kříž, pokud zjistí, kdo doopravdy je. Ne, spíš ho upálí na hranici, jak to Španělé s oblibou dělají.

       Nic si nenalhávej, upálí tvoje muže, za tebe bude chtít výkupné. A ty se pak potupně vrátíš do Nového Říma a žal utopíš ve víně a v náručí děvek…

       Popadl přilbu a naposledy se podíval na svoji neumělou dřevěnou podobiznu. Prý ho popravili ve třiatřiceti.

       „Už teď jsem tě, kamaráde, přežil o půl druhého roku,“ oznámil soše a bez ohlédnutí se vydal k východu.

       Nad Zaragozou se převalovaly chuchvalce dýmu, ve vzduchu byl cítit kordit a pach tlejícího masa. Centurion mu vrátil útočnou pušku a Ješua si její popruh přetáhl přes hlavu. S osobní gardou v patách seběhl schodiště a prošel úzkými uličkami. Kráčel po rozbitém nábřeží Ebra a kontroloval obranná postavení. Legionáři schovaní za pytli s pískem ho nadšeně zdravili, byli však pohublí a nemytí, na stráži byli dokonce i zranění. Na druhou stranu řeky nebylo přes improvizovanou hradbu sutin vidět, věděl však, že tam číhá deset tisíc mužů španělské Armady.

       Hlavní stan rozbil ve staré maurské pevnosti Al Jafería, z jejíchž střílen bylo vidět na řeku.

       „Generál přichází!“ oznámil tribun Titus Clodius a postavil se do pozoru.

       „Pohov, pánové,“ řekl Ješua a pěstmi se opřel o stůl pokrytý mapami.

       Titus mu ukazoval pozice nepřítele a Ješua se opět cítil jako blbec. Španělský král je dokonale obklíčil. Pohledem přelétl celou mapu Evropy. Všude vládl Pax Romana. Nejvýchodnější hranice Impéria ohraničovala řeka Don, nejjižnější nově otevřený Suez. Ještě letos k němu přibude Francie a vláda nad kontinentem se dovrší.

       Zbýval Pyrenejský poloostrov jako vřed na tváři nové Evropy.   

       Fanatičtí komunisté z jihu se řezali s fanatickými katolíky ze severu; jako dva kameny mlýnku na olivy drtily keltiberské kmeny z doby bronzové, kteří měli tu smůlu, že se ocitli mezi nimi. Barcelona rozdělaná na dvě časová pásma se raději do ničeho nepletla.

       A Britové? Ti měli dost vlastních starostí s válkou v Americe. Matka se mohla tisíckrát schovávat za zbožnost, ve skutečnosti to však byla šelma. Vycítila slabost svého spojence a rozhodla se připojit novou provincii.

       Proč mu ale k dobytí celého poloostrova poskytla pouhé dvě legie? Chápal, že hranice Impéria byla tak obrovitá, že ji muselo strážit dvě stě tisíc mužů; chápal i to, že v některých oblastech, které ještě lpěly na své minulosti, musela být zesílená posádka… Ale pouhé dvě legie? Pokud se Matka spoléhala na tanky, tak se tedy hrubě přepočítala.

       Ješua přešel k oknu a zadíval se k opevněnému břehu.

       „Pozor na odstřelovače, pane,“ ozvalo se za ním.

       Je k Matce nespravedlivý, vždyť v tanky věřil i on. Severokorejští technici dokázali na ukrajinském tankovém hřbitově zrestaurovat prvních dvacet obrněnců, on jich dostal osm. Pokud je zrovna nestíhaly poruchy, byly nezastavitelní. Na jaře se Ješua vylodil nedaleko Malagy a projel jí jako nůž máslem. Komunisté se vzdali, zřekli se své ideologie a přísahali věrnost Impériu. Přesto tam musel nechat Jedenáctou legii, s Druhou se vydal na sever k Zaragoze. Průzkumné dvouplošníky hlásily, že z města utíká vše, co má nohy. Osobně viděl na fotografiích vojáky Armady a královy korouhve. Král prchal k britským koloniím na západním pobřeží. Ať si to s nimi vyřídí Matka, on obsadí opuštěnou Zaragozu a před blížící se zimou nechá své muže odpočinout.

       Byla to past. Děla na fotografiích byla možná dřevěná, ta skutečná čekala ve městě. A také rakety. Zjevně pocházely z budoucích dob než jeho tanky, jejichž pancíře probíjely, jako by byly z překližky. Španělé je museli získat kdesi v hlubinách divokého a dosud neprobádaného afrického kontinentu.

       Potom král otočil pochod, zbytek Armady se vyrojil z okolních lesů a katastrofa byla na světě.

       Do místnosti vpadl centurion spojařů a zasalutoval.

       „Co mi přinášíš, vojáku?“ zeptal se Ješua. Podle poddůstojníkova výrazu to však vůbec nechtěl slyšet.

       „Mám zprávy od legáta Jedenácté legie, pane. A také od císařovny.“

       Ješuovy se nadějí rozbušilo srdce. „Mluv!“

       „Legát Maxentius hlásí, že Malaga se vzbouřila, jakmile ji opustil. Celá římská posádka byla pravděpodobně zmasakrována. Jeho Jedenáctou těžce napadají partyzáni vyzbrojení minomety. Ztratil již sto padesát mužů.“

       „Zdá se, že komunisti ve starém rivalovi najednou našli spojence,“ zavrčel Titus.

       „Maxentius se sem dřív než za dva týdny nedostane,“ pronesl Ješua a ve tvářích důstojníků hledal nesouhlas. Nikdo mu však neoponoval. Se ztrátami, které Jedenáctá má, to byl možná ještě optimistický odhad.

       „A až dorazí, bude s těmi zraněnými spíš na obtíž než k užitku,“ dodal Titus, který se nikdy nebál jít pro pravdu daleko.

       „A císařovna?“ zeptal se Ješua spojaře.

       Matko, pošli mi sem aspoň jednu legii…

       „Císařovna ti poslala osobní vzkaz, pane,“ podával mu centurion přepis telegrafu.

      

Můj manžel Aaronson – král Francie – umírá. Musím s ním sdílet jeho poslední dny. Jakmile zajistím věrnost králových Brigád, pošlu ti pretoriány a Osmou legii. Dřív než v lednu to však nebude. Věřím v tvé schopnosti. Tvoje matka, císařovna Říma.

 

Ješua se s Aaronsonem setkal jen párkrát. Udělal na něj dojem, byl to tvrdý a nesmlouvavý chlap, po jeho smrti se však část Brigád vzbouří. Velitelé odchovaní zákony zločineckého Syndikátu, jemuž Aaronson před Propadem času vládl, budou mít pocit, že by Francie měla zůstat nezávislá. Ani zdaleka je nebude zajímat, že ji zdědí císařovna.

       „Jsme na to sami, pánové,“ oznámil klidným hlasem Ješua a zadíval se k severu, kde kdesi daleko za Pyrenejemi nečinně sedí patnáct tisíc mužů.

      

      

 

2

 

„Gaio, matko Země, dej mi sílu udělat to, co musím. Odpusť mi hříchy, které páchám tvým jménem.“

       Toňa měla Chrám života sama pro sebe. Ležela na zádech na měkkém koberci. Měla zavřené oči a snažila se spojit s Gaiou. Kniha života (do jejíž konečné verze sama dost mluvila) nijak nedefinovala, v jaké pozici se má člověk modlit, hlavně aby mu to bylo pohodlné a mohl se dokonale soustředit na propojení s matkou Zemí. Po celém Impériu bývaly chrámy života plné lidí v nejrůznějších pozicích, konvertité z řad křesťanů byli navyklí klečet, bývalým muslimům zase vyhovovalo uklánět se a dotýkat se čelem koberce…

       „Děkuji ti, matko, za vše, co mám. Za vše, co dáváš mě a mému lidu.“

       Otevřela oči. Gaia neodpovídala. Přesto si Toňa nedovolila ani stín pochybností. Věděla, že planeta je živoucí organismus; stejně jako věděla, že pečlivě sleduje každý její krok… Ani uplynulých třicet let nedokázaly z paměti vymazat sny, které jí Gaia posílala během svatebních slavností. Sny, díky kterým Toňa zachránila svět.

       Zvedla se. Bosá procházela tichým kruhovým chrámem. Byl nejhezčí a největší, který nechal její manžel ve Francii postavit. Najal nejlepší římské kameníky, mozaikáře a malíře. Stěny a stropy chrámu byly pokryty zvířaty, rostlinami a lidmi, hrály barvami a bujely radostí ze života.

       Na schodech ve stínu sloupového portiku čekali pretoriáni, kteří drželi okounějící dav v uctivé vzdálenosti. Když lidé spatřili římskou císařovnu, propukli v bujarý jásot. Toňa jim stačila krátce zamávat, pak ji pretoriáni jemně, ale neúprosně vtlačili do obrněného vozu a zabouchli za ní dveře s neprůstřelným sklem. Císařovnina kolona se rozjela krokem, obklopená po zuby ozbrojenou pretoriánskou gardou.

       Zrenovovaný a pečlivě udržovaný Hummer, kterého se podařilo vykoupit odkudsi z blízkého východu, brumlal a z výfuku vypouštěl mračna oxidu uhličitého. Římská říše byla lídrem na poli obnovitelných energií přesto její císařovna disponovala největší flotilou vozidel, která se dochovala od Propadu času. Jeden z paradoxů její vlády… A to nepočítá tanky.

       Toňa vyhlížela z okénka na ulice hlavního města Francie. Aaronson ho nechal vybudovat na březích Seiny dvacet kilometrů severovýchodně od Ile Defrance. Rád se nechával inspirovat slavnou francouzskou historií a tak ho nazval Paříž. Ulice byly dlážděné, nechyběla kanalizace ani plná elektrifikace, lázně, divadla a stadiony. Paříž byla malým Římem, ostatní města, která rostla v pravěké francouzské pustině jako prašivky po dešti, však byla mnohem skromnější.

       Lidé seřazení podél cesty jí mávali. Přesto jich bylo o poznání méně a jejich mávání nevyzařovalo tolik srdečnosti, jako při dřívějších návštěvách. Napětí bylo téměř cítit ve vzduchu.

       Toňa na okamžik zahlédla vzdálenou pyramidu Ile Defrance. V dobách největší slávy ji obývalo devět milionů lidí, nyní jich v umírající betonové obludnosti zůstávalo sotva dvě stě tisíc. Jednalo se buď o zaměstnance atomové elektrárny v dolních podlažích, nebo o starce, kteří se nedokázali vyrovnat s obrovským modrým prostorem nad hlavou. Pyramida už porůstala zelení, za pár století z ní bude zalesněná hora, na jejíž původní účel se možná dočista zapomene.

       Kolona vjela na nádvoří králova hradu. Většina pretoriánů zůstala před zdobenou bránou. Štěrk pod mohutnými koly skřípal, vozidlo se zastavilo, ale řidič nevypínal motor. Pretoriáni vyhlíželi ven, po králových vojácích ani památky. Splnil tedy dohodu, to však neznamená, že Toňa právě nevkročila do pasti.

       „Císařovno,“ oslovil ji prefekt pretoriánů. „Pořád si myslím, že to není dobrý nápad. Proč se nemůžete setkat někde na louce? Nebo na naší základně?“

       „Trochu respektu, Quinte, můj manžel umírá.“

       „Jistě, to je smutné, ale to mu přeci nebrání, aby se nechal odnést někam na neutrální půdu…“

       Dvoukřídlá vrata zkrášlená zlatými plastikami se otevřela a vyšel Jean-Baptiste Fahidi, králův komorník a pravá ruka. Osobně otevřel těžké dveře Hummeru a nabídl jí ruku. Toňa se jí chopila a vykročila na štěrk. Otevřely se dveře ostatních vozů a její muži se zbraněmi schovanými pod dlouhými kabáty se rozestavili kolem.

       Toňa i Fahidi předstírali, že je nevidí.

       „Jak je mému muži, Jeane?“

       „Není to dobré, císařovno.“

       Všichni společně vkročili do hradu. Bílé štuky, zlaté ornamenty a zrcadla nemohla nikoho obelhat, hrad byl železobetonový bunkr.

       Aaronson na ni čekal na terase. Seděl v pohodlném křesle zachumlaný do královského hermelínu, hluboko zapadlýma očima sledoval západ slunce a třpytící se tok Seiny. Toňu vyděsilo, jak byl vyhublý, jako by se lebka snažila protlačit ven, kdysi bohaté světlé vlasy, byly nyní šedé a jemné jako pavučinky. Podíval se na ni, oči měl naplněné bolestí, která se ho odmítala pustit.

       „Ženo,“ usmál se.

       Jako by se usmíval kostlivec.

       „Ali,“ usmála se na oplátku a silou vůle potlačila slzy, které se jí už už draly do očí.

       Políbila ho na suchou horkou pokožku, byla tenká jako papír. Aaronsonovi bylo dvaasedmdesát a požírala ho rakovina.

       „Vypadáš skvěle, Toni,“ řekl tiše.

       Toňa si klekla k nohám jeho trůnu a ponořila se přitom do své bohaté perlami vyšívané róby. Dvořané na to civěly jako u vytržení, její pretoriáni se nervózně ošívali. Toňa na to kašlala. Celý život dávala jasně najevo, že stojí nad králem Francie, tak ji jedna malá pokora nezabije… Vzala jeho křehkou ruku do své a políbila ji.

       Do očí se jí opět draly slzy, opět je zahnala.

       „Jsem rád, že se z tebe konečně stala pokorná manželka,“ řekl tiše Aaronson a znovu se pousmál. Jeho frajerský úšklebek však nevydržel dlouho, přemohla ho bolest. Drsnou dlaní ji pohladil po tváři. „Jsi pořád tak nádherná…“

       Toňa se zvedla a hedvábí zašustilo. Na kolenou se se slzami špatně bojovalo. Sloužící okamžitě přispěchal s křesílkem ve stylu Ludvíka XVI.

       Když byli opět všichni z doslechu, král zašeptal: „Zachraň mi život, Toni. Prosím!“

       Zhluboka si vzdychla a zadívala se na rudý kotouč slunce, který se nořil za zalesněný obzor. „Máš drogy proti bolesti a moje nejlepší lékaře…“

       Pevně stiskl její ruku a donutil ji opět se zadívat do svých zmučených očí. „Dej mi svoji krev,“ zašeptal. „Bez ní se nedožiju vánoc.“

       „To je jen další z mýtů, které obestírají moji osobu, Ali. Viděl jsi ten nový film? Natočili ho Dánové, jmenuje se Souboj Titánů.“

       Ve Skandinávii byla největší koncentrace ostrůvků Zlatého věku, byla také ušetřena ničivému nájezdu Hordy před třiceti lety. Sever Evropy se tak stal novodobým Hollywoodem. A Toňa toho využívala k budování svého kultu.

       Aaronson se pousmál a přikývl: „Viděl jsem to.“

       Toňa alias obří plecháč tam pobíhá mezi papundeklovými domečky a bojuje s jakýmsi ještěrem s dělem místo nosu, což mělo představovat Kurtzův tank. V podstatě to byla římská verze Godzilly, film však po celém Impériu vydělal miliony sesterciů.

       „Říká se o mě spousta věcí, Ali. Měním se v obra a rukama metám blesky. Jsou to nesmysly, už o tom nechci mluvit.“

       Toňa už dávno dokázala dát svému hlasu takový tón, který každého odradil pokračovat v debatě. Aaronson však býval šejkem Syndikátu, na něj to neplatilo.

       „Vážně, zlato? Budeš ze mě dělat blbce i v hodině smrti?“ Usmíval se, pod tou maskou však byl vyděšený k smrti. Zubaté se bál každý, i král Francie. Rychle zvážněl: „Kolik je ti let?“

       „To dáma neprozrazuje,“ odvětila Toňa s pohledem na zelené údolí Seiny, které se potápělo do stínů. Svůj věk mu nikdy neřekla.

       „Když jsme se brali, nemohlo ti být víc než pětadvacet. Teď ti musí táhnout na šedesát, ale vypadáš skoro jako v den svatby.“ Natáhl se a konečky prstů ji pohladil kolem očí. „Za tu dobu se ti objevil jen tady ten vějířek vrásek, tak mi tu nevykládej nic o mýtech, miláčku.“

       Toně bylo padesát šest let, ale vypadala na třicet. Měla milence, kteří by mohli být jejími vnuky.

       „Vím, že existuje víc lidí jako ty. Všem jsi dala krev,“ vemlouval se Aaronson. „Vím, že tvá krev mnoho z nich zachránila před smrtí. A všichni stárnou velmi, ale velmi pomalu…“

       Ano, v mládí jsem nadělala spousty chyb, napadlo ji. Krev obohacenou nanoboty a pikoboty rozdávala na potkání. Všechny se pak snažila někam uklidit, senátorům a vojákům nabízela místa ve vzdálených provinciích, obyčejným lidem kupovala statky na středomořských ostrovech nebo na Ukrajině. Kdo se nepodrobil dobrovolně, toho tělo brzy vyplavila Tibera. Byli mezi nimi i muži, kteří za ni bojovali proti Severovi.

       V současnosti už jich nežilo moc, jako beta příjemci se dožívali nanejvýš sto dvaceti let; alfa příjemci – tedy ti, kteří dostali krev přímo od Neffiho – se měli dožít dvojnásobku. Byli pouze dva, ona a Serena.

       Pak tu byl ještě jeden beta příjemce – britský premiér Jonathan Neville, který si musel barvit vlasy na šedo a nosit nedioptrické brýle.

       Aaronson ji opět pevně stiskl. „Zachraň mě. Prosím.“

       Ach, matko! Proč mi tohle děláš?!

        Podívala se mu do očí. I když se vídali jednou nebo dvakrát do roka, byl jí dobrým manželem a dobrým přítelem – upřímnost si zasloužil. „Je mi líto, Ali, nemůžu…“

       „Umírám docela vhod, že,“ ušklíbl se. Dál svíral její ruku. „Britové prohrávají v Americe a potřebují tvoji pomoc, nebudou proti záboru mé země nic namítat. A ty si rovnou vezmeš i Španělsko, že?“

       „Nebude to zábor, ale dědictví,“ upozornila ho jemně. Ale ano, jinak má pravdu – je to jedinečná příležitost. Francie je mladá a tvárná, zatím bez velkého národního uvědomění. Snadno tak splyne se zbytkem Impéria a Britové do toho nebudou mluvit. Kdyby dala Aaronsonovi krev, prodloužila by mu život o dvacet nebo třicet let. A potom by bylo vše mnohem, ale mnohem komplikovanější.

       „Co kdybych tě nepustil?“ Držel její zápěstí s překvapivou silou. Možná s poslední, která mu zbývala. „Co kdybych nařídil mým lidem, aby ti krev vzali násilím?“

       „Ali, prosím, nekaž to,“ zašeptala a vyprostila se.

       Pravděpodobně by to mohl udělat. Všichni její muži by u toho zemřeli, nakonec by musel zabít i ji, protože tak poníženou by ji nemohl propustit. Ale ani to by mu nepomohlo. Její legie by dobyly Francii během dvou týdnů, z Paříže, kterou s takovou láskou stavěl, by zbyly sutiny. A král by se vánoc nedožil tak jako tak… A dobře to věděl.

       Aaronson složil kostnaté ruce do klína a unaveně opřel hlavu o opěradlo. Věděl, že prohrál. „Ženo,“ ušklíbl se. „Ty jsi byla vždycky větší psychopat než já,“

       Teď už nechala slzy téct. Opět chytila jeho ruku, jemně a opatrně. Společně se zadívali na mizející rudou polokouli slunce.  

       „Zvládne to tvůj kluk?“ ozval se tiše. „Slyšel jsem, že je dole na jihu docela v průseru.“

       Už před lety si musel uvědomit, že mu Toňa dědice nikdy nedá. Nikdy jí to však nevyčítal. Toňa měla dokonce dojem, že si oba muži padli do oka. Náturou k sobě měli velmi blízko.

       „Zvládne to. Je to dobrý stratég, jeho muži za ním stojí.“

       „A nevyrazíš mu na pomoc?“

       „Ano, vyrazím,“ usmála se. „Brzy.“

       Nejdřív však musí Aaronson zemřít a velitelé jeho Brigád se musejí vzdát. Pokud se vzbouří, rozpráší je. I proto dala Ješuovi jen dvě legie a jedinou rotu tanků.

       Hlavně ho však chtěla otestovat. Až dosud měl vše příliš jednoduché. A v poslední době také dost zlenivěl, jen pil a proháněl děvky. Měl intelekt génia, ale naprosto plýtval talentem.

       Toňa držela svého muže a společně pozorovali červánky. Když k nim z lesů dolehlo volání lvích samců, sloužící zapálili louče a svého umírajícího krále překryli kožešinou.

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode