Císařovna a král

 

„Gaio, matko Země, dej mi sílu udělat to, co musím. Odpusť mi hříchy, které páchám tvým jménem.“

       Toňa měla Chrám života sama pro sebe. Ležela na zádech na měkkém koberci. Měla zavřené oči a snažila se spojit s Gaiou. Kniha života (do jejíž konečné verze sama dost mluvila) nijak nedefinovala, v jaké pozici se má člověk modlit, hlavně aby mu to bylo pohodlné a mohl se dokonale soustředit na propojení s matkou Zemí. Po celém Impériu bývaly chrámy života plné lidí v nejrůznějších pozicích, konvertité z řad křesťanů byli navyklí klečet, bývalým muslimům zase vyhovovalo uklánět se a dotýkat se čelem koberce…

       „Děkuji ti, matko, za vše, co mám. Za vše, co dáváš mě a mému lidu.“

       Otevřela oči. Gaia neodpovídala. Přesto si Toňa nedovolila ani stín pochybností. Věděla, že planeta je živoucí organismus; stejně jako věděla, že pečlivě sleduje každý její krok… Ani uplynulých třicet let nedokázaly z paměti vymazat sny, které jí Gaia posílala během svatebních slavností. Sny, díky kterým Toňa zachránila svět.

       Zvedla se. Bosá procházela tichým kruhovým chrámem. Byl nejhezčí a největší, který nechal její manžel ve Francii postavit. Najal nejlepší římské kameníky, mozaikáře a malíře. Stěny a stropy chrámu byly pokryty zvířaty, rostlinami a lidmi, hrály barvami a bujely radostí ze života.

       Na schodech ve stínu sloupového portiku čekali pretoriáni, kteří drželi okounějící dav v uctivé vzdálenosti. Když lidé spatřili římskou císařovnu, propukli v bujarý jásot. Toňa jim stačila krátce zamávat, pak ji pretoriáni jemně, ale neúprosně vtlačili do obrněného vozu a zabouchli za ní dveře s neprůstřelným sklem. Císařovnina kolona se rozjela krokem, obklopená po zuby ozbrojenou pretoriánskou gardou.

       Zrenovovaný a pečlivě udržovaný Hummer, kterého se podařilo vykoupit odkudsi z blízkého východu, brumlal a z výfuku vypouštěl mračna oxidu uhličitého. Římská říše byla lídrem na poli obnovitelných energií přesto její císařovna disponovala největší flotilou vozidel, která se dochovala od Propadu času. Jeden z paradoxů její vlády… A to nepočítá tanky.

       Toňa vyhlížela z okénka na ulice hlavního města Francie. Aaronson ho nechal vybudovat na březích Seiny dvacet kilometrů severovýchodně od Ile Defrance. Rád se nechával inspirovat slavnou francouzskou historií a tak ho nazval Paříž. Ulice byly dlážděné, nechyběla kanalizace ani plná elektrifikace, lázně, divadla a stadiony. Paříž byla malým Římem, ostatní města, která rostla v pravěké francouzské pustině jako prašivky po dešti, však byla mnohem skromnější.

       Lidé seřazení podél cesty jí mávali. Přesto jich bylo o poznání méně a jejich mávání nevyzařovalo tolik srdečnosti, jako při dřívějších návštěvách. Napětí bylo téměř cítit ve vzduchu.

       Toňa na okamžik zahlédla vzdálenou pyramidu Ile Defrance. V dobách největší slávy ji obývalo devět milionů lidí, nyní jich v umírající betonové obludnosti zůstávalo sotva dvě stě tisíc. Jednalo se buď o zaměstnance atomové elektrárny v dolních podlažích, nebo o starce, kteří se nedokázali vyrovnat s obrovským modrým prostorem nad hlavou. Pyramida už porůstala zelení, za pár století z ní bude zalesněná hora, na jejíž původní účel se možná dočista zapomene.

       Kolona vjela na nádvoří králova hradu. Většina pretoriánů zůstala před zdobenou bránou. Štěrk pod mohutnými koly skřípal, vozidlo se zastavilo, ale řidič nevypínal motor. Pretoriáni vyhlíželi ven, po králových vojácích ani památky. Splnil tedy dohodu, to však neznamená, že Toňa právě nevkročila do pasti.

       „Císařovno,“ oslovil ji prefekt pretoriánů. „Pořád si myslím, že to není dobrý nápad. Proč se nemůžete setkat někde na louce? Nebo na naší základně?“

       „Trochu respektu, Quinte, můj manžel umírá.“

       „Jistě, to je smutné, ale to mu přeci nebrání, aby se nechal odnést někam na neutrální půdu…“

       Dvoukřídlá vrata zkrášlená zlatými plastikami se otevřela a vyšel Jean-Baptiste Fahidi, králův komorník a pravá ruka. Osobně otevřel těžké dveře Hummeru a nabídl jí ruku. Toňa se jí chopila a vykročila na štěrk. Otevřely se dveře ostatních vozů a její muži se zbraněmi schovanými pod dlouhými kabáty se rozestavili kolem.

       Toňa i Fahidi předstírali, že je nevidí.

       „Jak je mému muži, Jeane?“

       „Není to dobré, císařovno.“

       Všichni společně vkročili do hradu. Bílé štuky, zlaté ornamenty a zrcadla nemohla nikoho obelhat, hrad byl železobetonový bunkr.

       Aaronson na ni čekal na terase. Seděl v pohodlném křesle zachumlaný do královského hermelínu, hluboko zapadlýma očima sledoval západ slunce a třpytící se tok Seiny. Toňu vyděsilo, jak byl vyhublý, jako by se lebka snažila protlačit ven, kdysi bohaté světlé vlasy, byly nyní šedé a jemné jako pavučinky. Podíval se na ni, oči měl naplněné bolestí, která se ho odmítala pustit.

       „Ženo,“ usmál se.

       Jako by se usmíval kostlivec.

       „Ali,“ usmála se na oplátku a silou vůle potlačila slzy, které se jí už už draly do očí.

       Políbila ho na suchou horkou pokožku, byla tenká jako papír. Aaronsonovi bylo dvaasedmdesát a požírala ho rakovina.

       „Vypadáš skvěle, Toni,“ řekl tiše.

       Toňa si klekla k nohám jeho trůnu a ponořila se přitom do své bohaté perlami vyšívané róby. Dvořané na to civěly jako u vytržení, její pretoriáni se nervózně ošívali. Toňa na to kašlala. Celý život dávala jasně najevo, že stojí nad králem Francie, tak ji jedna malá pokora nezabije… Vzala jeho křehkou ruku do své a políbila ji.

       Do očí se jí opět draly slzy, opět je zahnala.

       „Jsem rád, že se z tebe konečně stala pokorná manželka,“ řekl tiše Aaronson a znovu se pousmál. Jeho frajerský úšklebek však nevydržel dlouho, přemohla ho bolest. Drsnou dlaní ji pohladil po tváři. „Jsi pořád tak nádherná…“

       Toňa se zvedla a hedvábí zašustilo. Na kolenou se se slzami špatně bojovalo. Sloužící okamžitě přispěchal s křesílkem ve stylu Ludvíka XVI.

       Když byli opět všichni z doslechu, král zašeptal: „Zachraň mi život, Toni. Prosím…“

       Zhluboka si vzdychla a zadívala se na rudý kotouč slunce, který se nořil za zalesněný obzor. „Máš drogy proti bolesti a moje nejlepší lékaře…“

       Pevně stiskl její ruku a donutil ji opět se zadívat do svých zmučených očí. „Dej mi svoji krev,“ zašeptal. „Bez ní se nedožiju vánoc.“

       „To je jen další z mýtů, které obestírají moji osobu, Ali. Viděl jsi ten nový film? Natočili ho Dánové, jmenuje se Souboj Titánů.“

       Ve Skandinávii byla největší koncentrace ostrůvků Zlatého věku, byla také ušetřena ničivému nájezdu Hordy před třiceti lety. Sever Evropy se tak stal novodobým Hollywoodem. A Toňa toho využívala k budování svého kultu.

       Aaronson se pousmál a přikývl – viděl to. Toňa alias obří plecháč tam pobíhá mezi papundeklovými domečky a bojuje s jakýmsi ještěrem s dělem místo nosu, což mělo představovat Kurtzův tank. V podstatě to byla římská verze Godzilly, film však po celém Impériu vydělal miliony sesterciů.

       „Říká se o mě spousta věcí, Ali. Měním se v obra a rukama metám blesky. Jsou to nesmysly, už o tom nechci mluvit…“

       Toňa už dávno dokázala dát svému hlasu takový tón, který každého odradil pokračovat v debatě. Aaronson však býval šejkem Syndikátu, na něj to neplatilo.

       „Vážně, zlato? Budeš ze mě dělat blbce i v hodině smrti?“ Usmíval se, pod tou maskou však byl vyděšený k smrti. Zubaté se bál každý, i král Francie. Rychle zvážněl: „Kolik je ti let?“

       „To dáma neprozrazuje,“ odvětila Toňa s pohledem na zelené údolí Seiny, které se potápělo do stínů. Svůj věk mu nikdy neřekla.

       „Když jsme se brali, nemohlo ti být víc než pětadvacet. Teď ti musí táhnout na šedesát, ale vypadáš skoro jako v den svatby.“ Natáhl se a konečky prstů ji pohladil kolem očí. „Za tu dobu se ti objevil jen tady ten vějířek vrásek, tak mi tu nevykládej nic o mýtech, miláčku.“

       Toně bylo padesát šest let, ale vypadala na třicet. Měla milence, kteří by mohli být jejími syny.

       „Vím, že existuje víc lidí jako ty. Všem jsi dala krev,“ vemlouval se Aaronson. „Vím, že tvá krev mnoho z nich zachránila před smrtí. A všichni stárnou velmi, ale velmi pomalu…“

       Ano, v mládí jsem nadělala spousty chyb, napadlo ji. Krev obohacenou nanoboty a pikoboty rozdávala na potkání. Všechny se pak snažila někam uklidit, senátorům a vojákům nabízela místa ve vzdálených provinciích, obyčejným lidem kupovala statky na středomořských ostrovech nebo na Ukrajině. Kdo se nepodrobil dobrovolně, toho tělo brzy vyplavila Tibera. Byli mezi nimi i muži, kteří za ni bojovali proti Severovi…

       V současnosti už jich nežilo moc, jako beta příjemci se dožívali nanejvýš sto dvaceti let; alfa příjemci – tedy ti, kteří dostali krev přímo od Neffiho – se měli dožít dvojnásobku. Byli pouze dva, ona a Serena.

       Pak tu byl ještě jeden beta příjemce – britský premiér Jonathan Neville, který si musel barvit vlasy na šedo a nosit nedioptrické brýle.

       Aaronson ji opět pevně stiskl. „Zachraň mě. Prosím.“

       Ach, matko! Proč mi tohle děláš?!

        Podívala se mu do očí. I když se vídali jednou nebo dvakrát do roka, byl jí dobrým manželem a dobrým přítelem – upřímnost si zasloužil. „Je mi líto, Ali, nemůžu…“

       „Umírám docela vhod, že,“ ušklíbl se. Dál svíral její ruku. „Britové prohrávají v Americe a potřebují tvoji pomoc, nebudou proti záboru mé země nic namítat. A ty si rovnou vezmeš i Španělsko, že?“

       „Nebude to zábor, ale dědictví…“ upozornila ho jemně. Ale ano, jinak má pravdu – je to jedinečná příležitost. Francie je mladá a tvárná, zatím bez velkého národního sebeuvědomění. Snadno tak splyne se zbytkem Impéria a Britové do toho nebudou mluvit. Kdyby dala Aaronsonovi krev, prodloužila by mu život o dvacet nebo třicet let. A potom by bylo vše mnohem, ale mnohem komplikovanější.

       „Co kdybych tě nepustil?“ Držel její zápěstí s překvapivou silou. Možná s poslední, která mu zbývala. „Co kdybych nařídil mým lidem, aby ti krev vzali násilím?“

       „Ali, prosím, nekaž to,“ zašeptala a vyprostila se.

       Pravděpodobně by to mohl udělat. Všichni její muži by u toho zemřeli, nakonec by musel zabít i ji, protože tak poníženou by ji nemohl propustit. Ale ani to by mu nepomohlo. Její legie by dobyly Francii během tří týdnů, z Paříže, kterou s takovou láskou stavěl, by zbyly sutiny. A král by se vánoc nedožil tak jako tak… A dobře to věděl.

       Aaronson složil kostnaté ruce do klína a unaveně opřel hlavu o opěradlo. Věděl, že prohrál. „Ženo,“ ušklíbl se. „Ty jsi byla vždycky větší psychopat než já,“

       Teď už nechala slzy téct. Opět chytila jeho ruku, jemně a opatrně. Společně se zadívali na poslední zbytečky denního světla.  

       „Zvládne to tvůj kluk?“ ozval se tiše. „Slyšel jsem, že je dole na jihu docela v průseru.“

       Už před lety si musel uvědomit, že mu Toňa dědice nikdy nedá. Nikdy jí to však nevyčítal. Toňa měla dokonce dojem, že si oba muži padli do oka. Náturou k sobě měli velmi blízko.

       „Zvládne to. Je to dobrý stratég, jeho muži za ním stojí.“

       „A nevyrazíš mu na pomoc?“

       „Ano, vyrazím,“ usmála se. „Brzy.“

       Nejdřív však musí Aaronson zemřít a velitelé jeho Brigád se musejí vzdát. Pokud se vzbouří, rozpráší je. I proto dala Ješuovi jen dvě legie a jedinou rotu tanků.

       Hlavně ho však chtěla otestovat. Až dosud měl vše příliš jednoduché. A v poslední době také dost zlenivěl, jen pil a proháněl děvky. Měl intelekt génia, ale naprosto plýtval talentem.

       Toňa držela svého muže a společně pozorovali červánky. Když k nim z lesů dolehlo volání lvích samců, sloužící zapálili louče a svého umírajícího krále překryli kožešinou.

 

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode