Bratr
I.

Lenka na svého manžela nevěřícně zírala.

   Co to má znamenat? Je to nějaký zvrácený vtip? Bůh ví, že zvrácených vtípků byl schopný...

   Nebo jen chce vidět její reakci?

   Ale jak na tohle mám reagovat?

   „Co jsi říkal?“ špitla nakonec.

   „Opouštím tě. Už nikdy mě neuvidíš…“ odmlčel se, jako by sváděl vnitřní boj.

   „Já to nechápu,“ hlesla Lenka pitomě.

   Jirka přišel až ráno a okamžitě začal beze slova balit. Už dávno se neptala, kde strávil noc. Že by u nějaké milenky? Že by se k nějaké rozhodl nastěhovat?

   Pohyboval se nezvykle tiše a pomalu, jako by překonával bolest. Opět se otočil ke sbalenému kufru a zvedl ho ze země.

   Proboha, co mám dělat? křičel v Lenčině hlavě vyděšený hlásek. Se srdcem bušícím až v krku k němu udělala dva váhavé kroky.

   „Já to nechápu…“ opakovala. Na nic moudřejšího se nezmohla.

   Ustoupil od ní, jako by měla lepru. Skutečně v jeho očích probleskl strach?

   Ne, to nebyl strach, ale čirá hrůza!

   Pohled člověka dívajícího se do vlastního hrobu.

   „Ehm, už půjdu…“ odkašlal si nervózně. A opět sklopil oči k zemi.

   „Prosím, neopouštěj mě. Bez tebe jsem nic…“ zašeptala Lenka a doufala, že volí správná slova. Po tvářích jí začaly stékat první slzy.

   Věděla, jak strašně nesnáší, když plakala, ale nemohla si pomoct!

   Co mám udělat? Co po mě chce?

   Úkosem se na ni podíval.

   Teď to přijde. Teď mi řekne, že je to vtip, že jen chtěl poznat moji reakci… a pak se zasměje tím svým hurónským smíchem…

   Jirka však jen pevně stiskl rty, až mu z nich zbyla jen tenká bílá linka. Prudce se otočil a otevřel dveře. Sykl při tom bolestí.

   „Nehledej mě,“ řekl ještě do temné chodby. Odešel podivně trhavým krokem a tiše za sebou zavřel.

   Lenka osaměla. Tupě zírala na zavřené dveře a snažila se pochopit, co se právě stalo. Každým okamžikem čekala, že v zámku zarachotí klíč a Jirka se se zvědavým úsměvem objeví ve dveřích. Bála se pohnout, jako by mohla zlomit nějaké kouzlo.

   Stála a čekala dalších pět hodin.

   Na město padla tma a Lence se při každém zvuku zpoza dveří divoce rozbušilo srdce.

   Ale Jirka se nevrátil.

   Jak slíbil – do konce života ho znovu nespatřila.

 

II. – dvanáct hodin před tím

 

Jirka seděl v garáži na hrubé židli a mžoural na temnou postavu, kterou zezadu osvětlovala jediná žárovka. Muži nebylo vidět do tváře, přidřepl si naproti a stovková žárovka na okamžik Jirku oslnila. Divoce mrkal, ale stále viděl jen žhnoucí kolečko vypálené na sítnici.

   Pak na svém šourku ucítil chladné prsty. Zmítal se, ale byl pevně přivázán. Chtěl křičet, ale roubík ho dusil a hrozilo, že ho v panice spolkne. Tak alespoň divoce vrtěl hlavou a na obrys před sebou upínal zoufalý pohled.

   Muž zvedl ruku s kladivem a Jirkovým šourkem projela příšerná bolest. Další máchnutí a hřebík probil šourek i sedadlo židle.

   Jirka kvičel skrz hadrový roubík a z koutků očí mu tekly slzy.

   Muž pozoroval, jak se kroutí.

   Potom (za posledních osm hodin vůbec poprvé) tiše promluvil: „Dávám ti poslední naději. Probil jsem ti jen kůži, stále zůstáváš chlapem,“ poslední slovo s odporem vyplivl. „Ale pokud mě donutíš setkat se s tebou ještě jednou, z tvého mužství nezůstane vůbec nic. Rozmlátím ti koule tímhle kladivem,“ zvedl Jirkovu kutilskou pomůcku, tak aby si ji mohl dobře prohlédnout.

   „Rozumíš tomu, co jsem řekl?“ zeptal se muž.

   Jirka horlivě přikyvoval. Rozuměl, ale vůbec nic nechápal.

   „Opustíš Lenku. Zmizíš z jejího života a budeš se snažit, abys ji už nikdy nepotkal. Je to jasné?“

   Jirka na malý okamžik zaváhal.

   Muž opět uhodil do hlavičky hřebíku a Jiřího šourek se napnul k prasknutí.

   Ječel do olejem páchnoucího hadru a opět horlivě přikyvoval.

   „Ráno budeš pryč. Buď odejdeš s koulema, nebo zůstaneš jako eunuch. Jsi věřící?“

   Na to Jirka neměl odpověď, považoval se za ateistu, ale v této chvíli si nebyl jistý.

   Muž jeho váhání zřejmě bral jako souhlas: „Pak se modli, abys mě už nikdy nepotkal.“

   Zvedl se a při odchodu zhasl žárovku.

   Celou noc nechal Jirku přemýšlet o svých slovech. S rozedněním se do studené garáže vrátil, beze slova hřebík vypáčil a přeřezal pásku, kterou ho připoutal k židli.

   Na krátký okamžik se jejich oči setkaly. Jirka v tom chladném modrém pohledu spatřil jednu naprostou jistotu - ten muž do písmene splní vše, co slíbil.

 

 III. – sedmnáct hodin před tím

 

Lence se sny a realita promíchaly. Mohly za to léky, které jí proudily do žíly…

   Před chvíli dokonce spatřila tvář bratra.

   Neviděla ho dvacet let, ale takhle nějak by dnes mohl vypadat. Větrem ošlehanou tvář mu zdobil divoký plnovous, ve kterém prokvétaly šediny.

   Její bratříček…

   Vztáhla k tomu přeludu chvějící se ruku. Pak ji unaveně položila zpět na postel. Strašně chtěla usnout…

   Kdepak asi Marek je? Hrál si na žoldáka někde v Africe… Nebo to bylo v Asii? Kdysi jí velmi chyběl, ale v posledních letech na něj téměř nemyslela.

   „Potřebuju tě, Marku,“ zašeptala do dezinfekcí páchnoucího polštáře.

   Pak se její zachmuřený bratr proměnil v sestru kontrolující kapačku. Sestra na ni vrhla pohled se směsicí lítosti a pohrdání. Lenka ten pohled dobře znala.

   „Spadla jsem ze schodů…“ zopakovala pro jistotu se zavřenýma očima. Netušila kolikrát to již řekla, bylo to jedno.

 

IV. – tři hodiny před tím

 

„Je to studený.“ Jirka znechuceně odsunul talíř. „Na okrajích horký, ale maso je uvnitř STUDENÝ!“ Poslední slovo zařval.

   „Ohřeju ti to,“ hlesla Lenka a natahovala se po talíři. Jirka její ruku chytil a přitáhl si ji.

   „Na to si snad měla celej den, ne? Já makám jako blbec a ty nedokážeš udělat ani večeři?!“    Odstrčil ji, až narazila do kuchyňské linky. Vstal a obešel stůl.

   „KURVA nebreč, víš jak to NENÁVIDÍM!“ Udeřil ji tvrdě do břicha. Zlomila se v pase a lapala po vzduchu.

   Ještě pořád mám pěknou pecku, pochvaloval si v duchu. Pohrdavě ji nakopl do zadku, stejně ho měla zbytečně velký. Vstala a zapotácela se, shodila přitom nádobí z linky.

   „Podívej, co tu děláš za BORDEL!“ zařval Jirka a vlepil jí facku. Trefil se krásně přes celou tvář a ta blbá kráva vzala druhou o dvířka skříňky.

   Ucítil pnutí v kalhotách. Nijak ho neznepokojovalo, že se pořádně vzruší, jen když Lenku trochu naklepe.

   „Předkloň se a stáhni si kalhotky,“ poradil jí. „Můžeš si za to sama, holčičko!“

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode