Ája

   Celou její bytost naplňovalo zoufalství. Prostupovalo každičkou buňkou jejího vyzáblého těla. Nic jiného nevnímala, nepamatovala si jaké to je, být šťastná.

   Nepamatovala si jaké to je, mít plné břicho, spát v teple. Jen zoufalství a strach.

   Strach ze tmy a z mrazu, který s ní přichází.

   Náhlý poryv ledového větru jí rozevlál zplstnatělou srst. Pomalu se opět rozhýbala, zadní noha přestávala poslouchat, ale musí ještě chvíli vydržet. Kupředu ji hnal hlad a zvuk lidí.   Kulhala podél silnice a dávala bedlivý pozor, aby se nepřipletla do cesty těm zářícím světlům; před okamžikem jednomu z nich těsně uhnula.

   Zvuk lidí se blížil. Opatrně, s hlavou u země, se k němu šourala. Kdyby se ukázalo, že jí chtějí způsobit bolest, byla připravená okamžitě se otočit a utíkat (ne, že by to s bolavou nohou nějak dobře šlo). Nestávalo se to často, ale stávalo se to. Většinou jí však hodili něco na zub; někteří ji podrbali.

   Bohové a bohyně, jak jí chybělo lidské pohlazení! Podrbání za ušima, které tak příšerně svěděly!

   Zastavila se a pokorně na ně od země hleděla, pro jistotu nesměle zavrtěla ocáskem. Tón jejich zvuku se změnil – všimli si jí. Srdce jí divoce bušilo o žebra.

   Lidé (byli dva), na ni něžně štěkali a lákali ji k sobě. Měla strach, ale také strašlivý hlad, ostražitě se k nim plížila.

   První dotek.

   Jaký je to slastný pocit! Olízla tu ruku. Přidal se i druhý.

   Drbání je fajn, ale k snědku by něco nebylo?

   Zřejmě ne...

   Zavřela oči a poddala se těm pocitům. Snila...

   ...její pán a vůně zatuchlého koberce...

   ...její pán a jeho mláďata...

   ...její pán ji odváží do lesa...

   ...čeká na něj dva dny a on se nevrací...

   Do přítomnosti ji vrátil třetí hlas - přidal se k nim další člověk. Také něžně štěkal, také ji drbal. Divoce vrtěla ocáskem a olizovala mu ruku, tím přece nic nezkazí! Třeba bude mít něco k snědku on...

   Bez varování ji zvedá a odnáší. Neměla ani sílu se bránit... a proč taky? Jeho tělo vydává takové teplo... Jakýsi poplašený hlásek ji varuje, že by jí mohl ublížit. Nebo ji také odnést někam do lesa a nechat ji tam. Ignoruje ho.

   Kolébání a teplo jeho těla ji uspává.

   Najednou ji probraly další hlasy. Vzrušeně štěkají, ruce ji drbají, ale to vše vnímá jen na okraj, zcela ji pohltilo, to kam ji odnášejí.

   Do lidské boudy!

   Bylo tam teplo a těch pachů! Bohové a bohyně, těch sladkých pachů! Celý prostor byl provoněn jídlem. Pustili ji na zem. Rozběhla se k misce s jídlem, neposlušnou nohu jednoduše zvedla a sprintovala po třech. Zabořila čumák do té sladké vůně.

    Kdesi za ní zuřivě křičel pes: „Vypadni! To je moje miska! Zmizni!“

   Ignorovala ho, byl to mladíček, navíc o hlavu menší než ona. Možná ji kousne (nebyl by první), ale byla ochotná to risknout.

   A zatím se cpala a cpala...

   Samička člověka jí přidala další kouřící dobrotu.

   Bohové, plakala by štěstím, kdyby toho byla schopná. Bylo to teplé a bylo to maso.

   MASO!

   Musí se jí to zdát. Za okamžik se probudí v té mokré strouze plné myších bobků, bude se třást zimou a snažit se zachytit odeznívající sen.

   Ale s tím si bude lámat hlavu, až to přijde, zatím si bude ten sen užívat...

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si web zdarma!Webnode