Ukázka

Chvíli se dohadovali, ke kterému okraji půjdeme a na okamžik mě táhli do několika směrů současně. Nakonec se dohodli a dostrkali mě ke kraji.

       Pode mnou se rozevřela hluboká propast. Člověk by nevěřil, jak obludně vysoký může vypadat panelák ze střechy.

       Dole stálo několik desítek lidí. Jakmile mě spatřili, propukli v jásot jako diváci na stadionu.

       Zapíral jsem se patami o vyvýšený okraj střechy a křečovitě se držel svých vrahů, ale odtrhli mi ruce a prádelní šňůrou je svázali za zády.

       To už jsem neměl na další prosby sílu. Mlčky jsem zíral na vzdálený tvrdý chodník. Srdce mi dunělo v hrudi.

       Celou tu dobu doufáte v zázrak. Nikdy nikomu nepomohl, přesto v něj neztrácíte víru…

       Lidi kolem mě se začali opět dohadovat. Kdosi tvrdil, že má dole auto. A jestli si pamatují, jak to dopadlo minule. Padl návrh, vyhodit mě z druhé strany. Někdo jiný argumentoval zase tím, že tam je dětské hřiště, že to nehodlá uklízet. Někdo dokonce zmínil odměnu a mně nadějí poskočilo srdce. Jenže dělila by se mezi velkou skupinu a za těch pár tisíc jim to nestojí. Zabít mě bude větší legrace.

       Nakonec kdosi přišel se spásnou myšlenkou pověsit mě.

       Shodli se na tom, zajásali a zase začali zpívat.