V prvním století před Kristem stojí ekonomika Říma na potu a utrpení stovek tisíců otroků. Jedním z nich se stává Leon, který je do Itálie přivlečen jako válečná kořist legií. Je odtržen od své rodiny a prodán do gladiátorské školy, kde je z lidské bytosti degradován na pouhý kus masa. Krutost majitele školy však dohání gladiátory ke vzpouře. Malá revolta se brzy rozrůstá do netušených rozměrů a v krvavé hrůze zaplavuje celou Itálii. Podaří se Leonovi udržet si znovunabytou svobodu a v chaosu najít svoji ženu a malého synka? Úkol je to téměř nemožný, ale Leon se rozhodne, že bez rodiny Itálii neopustí...

Ukázky z knihy:

Noc na kříži byla největší hrůza, jakou Leon zažil. Ještě větší, než cesta v podpalubí nákladní lodi. Byl přesvědčen, že se rána nedočká. Střídavě upadal do bezvědomí, aby ho vzápětí probudila spalující bolest v křečovitě stažených svalech. Prosil bohy, aby ho konečně zbavili života; nechtěli o tom ani slyšet.
   Když ho oslepily první ranní paprsky, překvapilo ho, že stále žije. Ludus se probouzel, začínala každodenní rutina. Muži, kteří přicházeli do arény, úkosem pozorovali tělo, visící na kříži. Leona začalo spalovat slunce; přežil sice noc, ale tento den pro něj bude určitě poslední.
   Pak najednou veškerá aktivita ustala. Leon se přivřenýma očima rozhlížel. Do arény vstoupil Batiatus se svým psem a Apolem po boku. Namířili si to rovnou k němu. Zastavili se pod křížem a Batiatus se mu tvrdě zadíval do očí.
   „Dal jsem ti nový domov a smysl tvé bezcenné existence a ty ses mi takhle odvděčil?”
Tak tomuhle Batiatus říká domov, ušklíbl se omámeně Leon.
   „Ty zkurvysynu, ono tě to zítra přejde!” zařval vztekle Batiatus. Molos vedle něho začal temně vrčet. Byl to temný zvuk, přicházející snad ze samotného Tartaru. Batiatus ho pevně chytil za řetěz kolem krku a přišel k nahému zpocenému tělu.
Leon ani nedýchal.
   Molos natáhl krk a přiblížil svoji obrovskou mordu k Leonovým slabinám. Očichal ho a pak mu drsným jazykem olízl genitálie.
   „Zítra, Kerbere,” řekl konejšivě Batiatus potěšený děsem v Leonových očích.
   „Máš štěstí, aspoň trochu mi tu ostudu můžeš vynahradit. Pořadateli her se velice líbil Spartakus. Vsadil se s jiným patricijem, který proti němu chce postavit svého muže. Za pěkný balík si Spartaka pronajal a zítra se přijede na zápas podívat. A víš co bude předkrm? Ty! Nahý a beze zbraně proti Kerberovi.” Zatáhl za obojek, aby se válečný pes snad do Leona nepustil hned. Odcházel s pocitem zadostiučinění.
   Příval adrenalinu Leona dokonale probral. Slyšel jak Apolo sděluje Spartakovi, aby se připravil na zítřejší zápas. Budou bojovat bez zbroje, pouze se sicami v rukách. Zákazník to tak chce. Spartakus namítal, že bojoval před dvěma dny. Většina gladiátorů má tři čtyři zápasy ročně a on bude mít dva během čtyř dnů. Nemůže ho přece znova postavit!
   Apolo si udržoval odstup a pevně svíral svůj prut. Batiatus může a udělá to, Apolo s tím nic nenadělá.
   „Chce se mě zbavit a rovnou na tom vydělat.”
   Na to Apolo odpověď nenašel.
   Den neměl konce. Leon, spálený od slunce, se několikrát probral z deliria. Nevěděl, zda ještě žije nebo jestli je už po smrti. Celý vesmír se scvrkl na provazy zařezané do masa jeho paží, drsné dřevo kříže za zády a jeho trpící šlachy.
Měl problém s dýcháním, z nedostatku vzduchu ho pálilo celé tělo. Strážní mu pod nohy strčili bednu, aby se neudusil. Dali mu ještě napít, ale jen tolik, aby ho udrželi při životě. Zemřít měl až zítra.

XXX

Noc na kříži byla největší hrůza, jakou Leon zažil. Ještě větší, než cesta v podpalubí nákladní lodi. Byl přesvědčen, že se rána nedočká. Střídavě upadal do bezvědomí, aby ho vzápětí probudila spalující bolest v křečovitě stažených svalech. Prosil bohy, aby ho konečně zbavili života; nechtěli o tom ani slyšet.
   Když ho oslepily první ranní paprsky, překvapilo ho, že stále žije. Ludus se probouzel, začínala každodenní rutina. Muži, kteří přicházeli do arény, úkosem pozorovali tělo, visící na kříži. Leona začalo spalovat slunce; přežil sice noc, ale tento den pro něj bude určitě poslední. Ještě byla hluboká tma, když se začali připravovat k boji. Černým popelem, smíchaným s vodou, si nabarvili tváře. Vypadali jako démoni, kteří právě vylezli z jícnu sopky. Šli nalehko, bez přileb a štítů. Tělo kryté lehkými koženými kyrysy, někteří prostě polonazí.
   Natáhli oba provazy. Jeden po druhém v pravidelných rozestupech mizeli v temnotě.
   Daleko na východě se objevil slabý proužek světlejšího nebe. Pod skalou již byla většina mužstva, když přišla řada na Leona. Pevně uchopil drsné lano a začal šplhat, nohama se přitom odrážel od skály. Přelezl ohyb a najednou se ocitl sám v naprosté temnotě. Byl to až neskutečný pocit nicoty. Všude okolo černo a on sešplhával, aniž by věděl kam.
   Možná to tak bylo lepší.
   Možná by byl nervóznější, kdyby viděl, v jaké je výšce.
   Konečně se jeho chodidla dotkla země. Málem se lekl muže tiše ho směrujícího k ostatním. Seděli tiše za křovisky. Sem tam se měsíční záře odrazila od čepele, jinak byli neviditelní, jako srostlí se Zemí samotnou.
   Oenomaus, Rapidus a Maco, mrštní lehčí bojovníci, svlečení do půli těla, které měli nabarveno stejně jako obličeje, se vydali do noci. Byli jako panteři na lovu. Pohybovali se rychle a tiše.
   Po chvíli se Rapidus vrátil, ruce se mu až po lokty leskly krví. Stráže byly zneškodněny. Všichni se zvedli a v předklonu vyrazili.
   Leon uklidňoval rozdivočelé srdce. Ve zpocené dlani mačkal čepel dlouhé dýky. Hlavně neudělat chybu!
   Najednou spatřil palisádu, napravo od nich se táhla do noci. Sem tam hořela pochodeň, ale jinak scénu osvětloval spíše Měsíc. Jediná postava stála opřená o kůly, hlavu položenou na rukou. Najednou se jakoby ze země vynořil tmavý Oenomaus a postavu strhnul. Omotal se kolem ní jako had škrtící oběť. Nešťastný voják nevydal ani hlásku.
   Zbytek jeho druhů spokojeně spal, zachumlaní do svých plášťů. Gladiátoři se mezi ně tiše vydali jako ztělesněná smrt. Podřezávali je jako jehňata.
   Leon si vyhlédl svoji oběť, na okamžik se nad ní zarazil. Voják byl tak v jeho věku, spokojeně spal a absolutně netušil, že za pár okamžiků zemře. Pak otevřel oči.
   Leon mu rychle zacpal ústa a čepel zařízl do krku. Udělal to tak prudce, že hlavu téměř oddělil od těla. Z tepen vytryskla krev. Zmáčela mu obličej a štípala v očích.
   Nesmí na to myslet. Rychle na dalšího.
   Silnou dlaní zacpat ústa a proříznout krk. Jeho soused se zavrtěl. Rychle mu vrazil nůž do zátylku.
   Další muž. Další krk a krev máčející ruce.
   Už mu nepřipadalo, že řeže do lidských bytostí. Bylo to prostě maso, které je potřeba naporcovat.
   Sem tam se ozval vzdech nebo zamumlání zdušeného výkřiku. Gladiátoři postupovali rychle. Většina z nich byla mnohem zkušenější než Leon a práce jim šla dobře od ruky.
   První výkřik, který se nepodařilo zcela utlumit.
   Zbývaly ještě stovky vojáků. Leon se divoce rozhlédl. Žádný poplach nenastal.
   Jeden muž u jeho nohou se rozespale posadil. Leon mu zvrátil hlavu a řízl. Muž ho v křeči kousl do prstu. Sotva to cítil.
   Postupovali jako ničivá vlna a za sebou zanechávali krvácející bezvládná těla. Další strážný u palisády. Zíral na ně. Asi nevěřil tomu, co vidí. Přiletělo několik nožů a zabodlo se mu do hrudi. Ještě ho rychle dodělat.
   Leon řezal a bodal.
   Unikl další výkřik.
   Pak někdo zavolal do tmy. Probouzeli se.
   Už není třeba zacpávat ústa. Prostě jenom rychle bodat do ležících těl.
   Několik vojáků se snažilo probudit své druhy. Přibíhali další, kteří měli službu na palisádě.
   Gladiátoři řvou a zabíjejí. I Leon řve. Kdo se mu postaví do cesty, do toho zabodne čepel. Už je jedno kam, hlavně je zranit, znehybnit.
   Ve tmě se ozvala trubka. Vojáci vyhlašují poplach. Není ani třeba troubit na roh, stejně do něj Krixus zaduje.
   Ze tmy na svahu se ozývá řev. Na palisádu se valí rozzuřená vlna.
   Mnozí vojáci se dávají na útěk. Někteří se snaží zformovat, ale jsou rozespalí a dezorientovaní. Padají jeden po druhém.
   Najednou nebylo s kým bojovat. Gladiátoři se navzájem přetlačovali o možnost zabít poslední raněné vojáky.
   Nebe zesvětlalo. Černý vrchol Vesuvu se rýsoval na pozadí růžovo oranžové svatozáře.
   Zvítězili. Leon stál s dýkou v ruce a prudce oddechoval. Vrstva krve na něm zasychala, rukojeť měl přilepenou k dlani. Usmíval se, byl tím pocitem naprosto opojen.
   Svobodní muži vítali přicházející den divokým řevem.

 

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode