Když římské legie padnou v temném Teutoburském lese do léčky, mocné impérium utrží nejtěžší porážku v historii. Přežije jen pár mužů. Mezi nimi legionář Titus, který je jako válečná kořist darován Marse - dceři jednoho z germánských náčelníků. Láska, která mezi Titem a Marsou vzplane, je nebezpečná nejen kvůli odvěké nenávisti Římanů a Germánů, ale zejména proto, že se ponížená říše rozhodne germánské národy na druhé straně Rýna definitivně rozdrtit. Legie se blíží a Titus se musí rozhodnout, zda dostojí svaté vojenské přísaze nebo ochrání ženu svého života... a nebo vymyslet, jak udělat obojí...

 

Ukázky z knihy:

Řadami procházeli tribuni a předávali taktické pokyny: ve vlnách zaútočí na val, obsadí ho a ubrání před nepřítelem, který se vyvalí z lesa za nimi.
   Jednoduché.
   Titus si očistil meč od bahna a utáhl řemínky přilby pod bradou. Zmocňovala se ho známá nervozita před bitvou. Zhluboka dýchal, aby uklidnil zdivočelé srdce. Potřeboval by si ulevit. Ignoroval to. Věděl, že za to může strach a že by ze sebe stejně nevymáčkl víc než pár kapek. Soustředil se raději na kontrolu mužů. Štít už měl jen málokdo, většina ho nechala v nočním táboře nebo odhodila či ztratila při pochodu lesem. Titus to přešel bez řečí. Místo toho se snažil legionáře povzbudit poplácáním po rameni nebo úsměvem a mrknutím. Slov nebylo zapotřebí.
   Povede svoji centurii zprava. Brutus bude nalevo. Titus toho chlapa nikdy neměl rád. Přesto ho objal.
   „Hodně štěstí,“ zaslechl jeho tichý hlas u ucha.
   Do boje se připravili i muži, kteří nebyli vojáci – tesaři, kováři, trhovci, pasáci kurev, obchodníci… Jen ženy s dětmi se choulily na cestě co nejdál od lesa.
   Šiky se seřadily. Titus tasil meč a zvedl štít, který byl jako z olova.
   Stál a čekal.
   Nedaleko něj klečela mladá dívka a k hrudi si tiskla chlapečka. Setkali se pohledem. I přes nános špíny bylo poznat, že je krásná. Její velké oči se vpíjely do Titových, nemohl od ní odtrhnout zrak. Splynutí dvou odsouzenců.
   Pak se na něho usmála.
   Chtěl jí úsměv vrátit, ale nedokázal to.
   Její úsměv pohasl a jediná slza se jí skoulela po špinavé tváři.
   Během své vojenské kariéry zažil všemožné hrůzy. Některých se sám zúčastnil, jiných byl tichým svědkem. Tahle jediná slza, která nechala na hezké umouněné tváři vlhkou cestičku, však patřila k těm nejhorším. Nikdy si neodpustil, že té dívce neoplatil úsměv a nedal jí špetku naděje. Ještě po letech ho ta slza bude budit ze snu.
   Pak to začalo. Železná masa dosud neporažených legií se dala do pohybu.

XXX

Marsa sledovala Římana, jak zápasí s pařezem. Byl do půl těla nahý, vztekle kopal motykou a snažil se staré ztvrdlé dřevo vyrvat ze země. Nadával při tom ve svém jazyce jako smyslů zbavený. Jeho zpěvavá a měkká řeč ji fascinovala, i když obsahem těch vět jistě nebylo nic pěkného. Zpocené tělo mu pokrývaly dávno zhojené jizvy. Záda křižovaly světlé čáry, možná od biče, a předloktí i ramena temnější stopy po řezných ranách.
   Opět ji napadlo, zda je rozumné trávit s tímto mužem čas, i když bude přítomen Sigebert. Jeho tělo vypovídalo, že si prožil své, a Marsa nepochybovala, že bude nebezpečný. Přesto ji zvláštním způsobem přitahoval, jako vás přitahuje přivázaný medvěd, a toužila ho poznat. Byl pro ni jako cizokrajné divoké zvíře, které je potřeba ochočit. Jako by voněl dálkami a cizími kraji. Chtěla by znát, co všechno jeho oči viděly.
   Motyka se mu při jednom úderu zlomila. Říman vztekle zavyl a začal do pařezu kopat. Pak ho uchopil a lomcoval s ním ze strany na stranu. Pařez se ani nepohnul.
   „Je jako malý harant,“ podotkl Teo. „Na pole se vůbec nehodí.“
   „Dej mu šanci,“ řekla měkce Marsa. „Uvidíme, co se z něj vyklube.“ Přišla k Římanovi, který vyčerpaně seděl a nenávistným pohledem propaloval pařez.
   „Jsi připravený na první lekci?“ zeptala se ho.
   Zamžoural na ni proti slunci. Na okamžik se jeho pohledu plného nenávisti lekla. Už chtěla říct, že si to rozmyslela, když se na ni klukovsky zašklebil: „Učit tě?“
   Ostražitě přikývla.
   „Lepší než se prát s tímhle bastardem,“ prohodil a naposledy kopl do pařezu.
   Sigebert se zvedl a doprovázel paní Marsu a toho vzteklého otroka do vesnice. Napadlo ho, že z téhle prapodivné dvojice nevzejde nic dobrého. Proč se paní Marsa chce naučit řeč těch zvířat? Doufal, že se ji naučí rychle a Římana pošle zpět na pole. Z toho, že Marsa bude s tím chlapem v jedné místnosti, neměl dobrý pocit. Nevědomky si posunul pochvu s dýkou za opaskem.

 

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode