Leon

 
ukázka z knihy:
 

Gladiátoři odcházejí jeden po druhém. Maco vítězí. Býček prohrává, ale přežívá. Pouze černý retiarius Eremus je těžce raněn a rovnou odnesen na ošetřovnu chirurgů.

       Na řadu jde Spartakus. Utahuje si řemínek přilby; tváří se přitom netečně; má výraz spíš jako učenec než jako gladiátor. Přistupuje k němu Crixus a objímá ho. Říká mu, že je nejtvrdší bojovník, jakého poznal, a že ho chce brzy vidět zpátky. Potom mu uzavře mřížované hledí, velká přilba sotva znatelně přikývne. Pak už prochází dolů tunelem a mizí v záplavě slunečního svitu.

       Jeho boj trvá celou věčnost. Fulgor mi zatím omotává obě předloktí vlnou a utahuje je koženými pásy.

       Vrací se Spartakův doctore. Sám. Muži se ptají, co se děje.

       „Spartakus vyhrál, ale až potom hlasatel oznámil, že se jedná o triplex.“

       „Ten zmrd Batiatus!“ vrčí Crixus.

       Ptám se Fulgora, co to znamená.

       „Tři soupeři za sebou.“

       Strkám zpevněné pěsti do cestu. Fulgor mi je utahuje.

       „Málokdo triplex přežije,“ dodává tiše.

       Spartakus však přežil. Cestou do svažitého tunelu ho podpírají dva doctores, vypadá jako řezník po celodenní šichtě. Klesá na kolena a chvějícími se prsty marně zápasí s řemínkem pod bradou. Mohutná přilba potřísněná krví řinčí o podlahu. Spartakus chlemtá rovnou ze džberu jako zvíře. Muži mlčí, Arnulf ho se záští sleduje.

       „Leone, jdeme,“ kývne na mě Fulgor.

       Žaludek se mi zhoupne. Opouštím ztichlé muže. Pro štěstí se dotýkám kamenné zdi a slibuji si, že se jí na stejném místě dotknu, až se vrátím.

       Tunel se svažuje ke zlatavému vchodu. Celá stavba nad námi bzučí a vibruje. Fulgor něco říká, nevnímám ho. Stojím u spuštěné mříže a nohy mi ozařují teplé paprsky. Lidí je tu tolik jako v Olympii. Píšťaly mi trhají sluch.

       Vyvolávač mě představuje: „Vítěz olympijských her! Leon, Zuřící lev z Pontu!“

       Obecenstvo nemá ponětí, že lže; ozývá se pískot, bučení a řev. Mříž se zvedá.

       „Rozcupuj ho!“ poplácá mě Fulgor. Jeho úloha skončila, do arény vstupuji sám.

       Zahlédnu muže v kápi, který představuje Charóna. Kráčí k malému bočnímu východu a na háku za sebou táhne posledního Spartakova soupeře. Zřízenci uhlazují rýhy, které vyhloubily jeho paty.

       Klušu do středu, kam dosahuje stín plachty nad hledištěm. Teplý písek mi pod chodidly vystřídá studená vlhkost – prosakující krev poprášená čerstvým pískem. Téměř fyzicky cítím pohled dvaceti tisíc páru očí. Snažím se je nevnímat; nerozhlížím se, obrovitost stadionu by mi mohla vzít odvahu. Soustředím se na vlastní dech, vzduch je těžký a vlhký, poskakuji, abych uvolnil napětí.

       „Jeho soupeřem je Elias! Sběratel lebek z Ravenny!“

       Do arény vběhl mládenec. V jeho věku jsem odjížděl do Olympie. Tvář mu zdobí mohutný plnovous, běží sebevědomě, je zosobněné vítězství. Lid huláká jako smyslů zbavený, Elias ho zaťatou pěstí zdraví. Pak se mi podívá do očí a vystrkuje na mě prostředník. Ochozy ho milují.

       Jdu se poklonit editorovi, nahý Elias už tam poskakuje, mává přitom na všechny strany. Polovina osazenstva lóže nám nevěnuje pozornost. Některé dámy v zářivých rouchách si nás smyslně prohlížejí, pár mužů v tógách nás hodnotí zkušeným okem. Máme na sobě jen pruhy kůže kolem předloktí a železné obruče na kloubech. Podle protokolu se té vznešené společnosti klaníme. Obracíme se k sobě čelem.

       Kluk mi sebevědomě civí do očí, je vysoký jako já, boule svalů však má nalité, žádný podkožní tuk. Kypí zdravím a agresivitou. Bude rychlý a mrštný. Děláme krok vzad, oba rozhodčí máme po stranách. Zaznívá gong – boj začíná.

       Kluk se v dvojitém krytu hrne vpřed, pohupuje trupem, zkusmo vystřelí několik kladiv, pár direktů. Kroužím kolem něj, lidé na mě bučí, rozhodčí mě ihned šlehá bičíkem přes hýždě. Kluk je ještě rychlejší, než jsem myslel. Vmžiku je u mě. Loktem proráží obranu a doráží na můj měkký placatý nos. Vyhrknou mi slzy. Tvrdá železa mi drtí předloktí, žádnou ránu však nepouštím. Oháním se, až mi lupe v rameni. Ale je mrštný, hladce uhýbá a opět je u mě. Sprška úderů. Tentokrát se mi jeden sveze po čele a okamžitě ho otvírá. Marně se pokouším odpovědět. Na cestu dostávám kladivo do zátylku. Těžce klopýtám, ale zůstávám na nohou.

       Další šlehnutí bičíku. Rozhodčím ani davu se nelíbí moje pasivita. Jestli prohraju, zemřu.

       Klučina se s tím nepáře, už je zase u mě. Praská mi chrupavka v uchu, štípe to jako čert, na ucho neslyším. Nijak se nešetří; buď je hloupý a přepálil začátek, anebo má neuvěřitelný fyzický fond a je mu to jedno. Jednoznačně prohrávám. Další rána mi otvírá ránu pod okem. Krev řinoucí se z čela mě oslepuje. V klinči chytám jeho ruce, naše boxery o sebe zvoní. Vystřelí koleno proti mým slabinám. Sotva uhýbám, odpoutávám se. A opět se na mě vrhá. Těsně uhýbám pravačce, potápím se pod jeho hák.

       Pomalu začínám číst jeho útoky, přijímám jeho tanec.

       Můj daimón se konečně probouzí a přebírá vládu nad tělem.

       Kdes krucinál byl?

       Uhýbám do strany a v obraně vystřeluji levačku. Tu jsem měl vždycky rychlou. První rána prochází. A druhá. Soupeři praská nos a z kořene se valí krev, uslzeně na mě mrká. Najednou se mu dopředu nechce.

       Já se taky nikam nehrnu; rozhodčí mě šlehají, kašlu na ně. Teď šlehají i Eliase. Možná poprvé v kariéře. Odhodlal se k dalšímu výpadu. Unikám a při odchodu buším do jeho zmučeného nosu.

       Daimón ječí nadšením. I já si to trochu užívám, začínám mít navrch. Kluk je vzteklý, dává do úderů všechno. Čekám na něj, tentokrát neuhnu. Zaklíníme se do sebe. Chytám ho za zátylek a loktem prorážím obranu. Rozjíždím sérii háků, železné obruče mu dopadají na hlavu. Elias se pokouší odpovědět; projde pár ran, je mi to jedno. Zvedák, zuby o sebe cvaknou a kluk padá do písku; potácí se, chce se zvednout. Rozhodčí mě na něj pouštějí až v okamžiku, kdy stojí na nohou. Uhýbám jeho vzteklému výpadu. Pouštím do něj háky – žebra, spánek, brada. Kluk couvá a kymácí se na gumových nohách. Civí na mě vytřeštěná rudá maska.

       Jdu po krvi. Dorážím ho, trhám. Soupeř padá na záda a kryje si hlavu. Pak ukazuje k nebesům. Rozhodčí ho chrání vlastním tělem.

       Elias se pokouší zorientovat. Můj daimón s úšklebkem zalézá do nory. Teprve teď na mě dopadá hukot davu. Předtím jsem slyšel jen vlastní dech a vzájemné cinkání našich cestů. Najednou mi dochází, že dnešek přežiju. Očekávám ovace, ale dav opět bučí. Tentokrát na Eliase.

       Co se vám nelíbí, vy zasrani? Vždyť bojoval jako buvol!

       Jenže jejich láska je vrtkavá, tisíce lidí si na něj vsadily a teď jsou vzteky bez sebe. Prohlížím si tribuny, pohrdáním zkřivené obličeje, posměšná gesta. Do prostoru trčí jejich palce; symbol milosti – ukazovák s prostředníkem – nikde nevidím.

       Žádají, abych ho zabil, moje srdce uchopí ledová dlaň. Ty palce vidí i Elias, naše pohledy se setkají. Vlasy má slepené krví, teče mu i z nosu a obarvuje jeho mužný plnovous. S nadějí se otáčí k lóži, ruku se vztyčeným ukazovákem natahuje, jak jen to jde.

       Editor her – obtloustlý muž v bělostné tóze s purpurovým pruhem – právě ukončil veselou konverzaci a konečně se začal věnovat dění pod sebou.

       Diváci řvou čím dál víc.

       Editor naslouchá společníkovi, který na rozdíl od něj zřejmě souboj sledoval. Evidentně se zdráhá nechat pronajatého Eliase utratit, jeho cena nebude nejmenší. Jenže jeho budoucí voliči požadují smrt. A tak neochotně vystrkuje palec a zase si sedá. Otrok mu dolévá víno a senátor se vrací k přerušené debatě.

       Elias se na mě zmučeně podívá. Dav nadšeně ječí vulgarity. Kolem dokola pulsuje skandování. Získává na síle.

       „ZAB HO! ZAB HO!“

       Zřízenec mi podává gladius. Kluk si poslušně kleká; chvěje se, ale sklání hlavu. Klín mu zkrápějí čúrky krve.        

       Jako v mrákotách k němu kráčím. Stále mám na rukách boxery, jílec meče se mi špatně drží.

       Elias naposledy vzhlédne. Jeho plnovous najednou vypadá jako kamufláž, zírají na mě oči dítěte. Je to vlastně hezký kluk, děvčata na něj musí letět.

       Postavím se za jeho záda, hrozivě ostrou špičku přikládám těsně vedle hrbolů páteře. Meč pouhou vahou propichuje kůži. Elias sebou trhne, ale zůstává ve stejné pozici.

       „ZAB HO! ZAB HO!“

       Chlap v Charónově kápi už čeká, opřený o kladivo, kterým Eliase dorazí, pokud bodnu špatně.

       „ZAB HO!“

       „No tak dělej!“ syčí na mě hlavní rozhodčí.

       „Seru na vás,“ slyším sám sebe.

       Upouštím meč do písku a odcházím. Najednou cítím úlevu. Jednolité skandování se rozpadá, stadion utichá.

       „Kam jdeš?“ jeví se rozhodčí.

       Kluše ke mně jeden ze zřízenců, šlehne po mě holí. Nabírám ho zespodu na solar [J1] , chlap se kácí do kolen. Jdu pryč, ke vchodu, kterým jsem přišel.

       Vyvalí se z něj pěchota vigilů. Mají legionářské štíty a hole. Dav už se probral z šoku a rozzuřeně mě proklíná, dupe a do arény hází polední svačinku věnovanou samotným editorem. Nikdo nemá právo se jejich rozhodnutí vzepřít. Nikdo! A už vůbec ne otrok!

       Štíty se blíží. Připomíná mi to Hérakleiu.

       Zezadu mě šlehá bič, štíty jsou u mě a na holeně mi dopadají hole. Nestíhám se bránit. Ani vlastně nechci.

       Tak přeci jen stadion neopustím živý…

       Shluknou se kolem mě a buší do mě klacky. Stočený do klubka se to pokouším snést. Ztrácím vědomí.

       Drhnu hubou v písku, vdechuji ho nosem. Táhnou mě.

       Vzpírám se, další rány. Hlavu mám plnou hvězd. Kdesi daleko hučí dav.

       Přivazují mi ruce k trámu. Zvedají mě. Napíná mě příšerná bolest v ramenou, hořím zevnitř. Dav jásá. Je to kvůli mně?

       V očích mě pálí krev smíchaná s potem, mrkám a pokouším se rozhlédnout. Visím u stěny arény, lidé nade mnou na mě plivou, spratci mě rajčaty trefují do hlavy.

       Ach bohové, to je bolest! Mám pocit, že mi každou chvíli vyskočí paže z klubů. Cítím rozžhavené pruty, které se mi podél páteře zavrtávají do těla. A ta žízeň! Vypil bych řeku. Údy pálí nedostatkem vzduchu, soustředím se na každičký nádech, ale pomalu se dusím. Vyvolávač ohlašuje další zápas a obecenstvo o mě ztrácí zájem.

       Tak takhle skončil Leon, syn Agathonův, posmívá se mi daimón.

       Pokouším se nadechnout. Pokřikování davu se rozplývá v šumu. Hvězdy v hlavě mě přemáhají a já se propadám do nicoty.

 

 

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba webových stránek zdarmaWebnode