Inferium

V Inferiu zazní proroctví, které tvrdí, že lidé spáchají zlo tak veliké, že to ani nebe neunese. Démoni ho neberou vážně. Lidé jsou bezduchý dobytek, který se rodí v zemi a dává chutné maso, co by asi tak mohli spáchat?
Když je však protržena nebeská blána a ze zemského povrchu se do Inferia nahrnou lidé jako rozzuření sršni, pra
starý pekelný řád se otřásá v základech.
Dokáže satanova legie porazit waffen-SS?
Inferium je napínavý akční román o střetu dvou civilizací, z nichž každá má úplně jiný pohled na svět.

Ukázka:

1

 

Byl srpen a na Zemi zuřila válka.

       Po prašné cestě vinoucí se mezi zlatavými poli se kodrcal povoz tažený starým valachem. Na korbě ležel pečlivě přivázaný dubový sud. Vedle zvířete kráčel vysoký muž. Tělo měl jako upletené z tuhých řemenů, zpod slamáku mu čouhaly černé vlasy s několika nitkami stříbra. Jeho věk se však při nejlepší vůli nedal odhadnout. Nepůsobil neohrabaným dojmem jako jiní lidé jeho výšky, naopak kráčel lehce, jako by jeho velikost byla standardem a ostatní byli trpaslíky. Přivíral temně modré, skoro fialové oči proti slunci a do kroku si pobrukoval nějakou prastarou odrhovačku. Nedokázal ji přesně zařadit, ale měl dojem, že je to pochodová píseň římské legie.

       Muž se jmenoval Rónan a na světě byl již hodně dlouho.

       Náhodný kolemjdoucí by nepoznal, že má Rónan dobrou náladu. Lidé při pohledu do jeho hluboko posazených očí nabývali dojmu, že toho dvoumetrovéhohalamuzrovna něco nepěkně dožralo a že bude lepší, když mu vyklidí cestu. Většinou měli pravdu, alepokud měl Rónan dobrou náladu, necítil potřebu dělit se o ni se světem nějakými vřelými úsměvy.

       V průběhu života se jeho postoje k lidem měnily. Někdy míval chuť být obklopen civilizací a žít ve velkém městě, ale občas na něj padlo období, kdy si radši postavil srub v lesích, kde si užíval pouze společnosti svých psů a lesní zvěře. Musel si přiznat, že od průmyslové revoluce takových období přibývalo.

       Ale dnes měl dobrou náladu. Navštívil pivovar, kde doplnil zásoby (doufal, že mu vydrží aspoň do konce měsíce), a také mlýn, kde koupil voňavý chléb, koláče, a jelikož mlynář nebyl doma, rovnou svedl mlynářku. Lidmi opovrhoval, ale ženy ho nepřestávaly fascinovat.

       Celkem vzato – dnešek byl příjemný. Škoda, že se musel za okamžik zkazit.

       Jakmile vůz vyjel ze zatáčky, v dálce spatřil toho muže. Povoz se k němu pomalu blížil, ale on se ani nepohnul, stál u stromu jako socha.

       Byl to rozložitý sedlák v černé vestě a s nakřivo posazenýmplstěným kloboukem. Brunátnou tvář měl zaťatou vztekem. Ve svěšené ruce držel klacek. Jeho očka sledovala Rónana; jenom čekal, až ho mine, aby mohl udělat to, k čemu se chystal.

       K větvi stromu byl přivázaný pes. Předními tlapami ani nedosáhl na zem, celý se chvěl.

       Rónanzastavil valacha a pustil otěže.

       „Jen pokračuj,“ vyzval ho sedlák a klackem naznačil směr.   

       Rónan k němumlčky kráčel dlouhým krokem

       „Je to můj pes,“ vysvětloval sedlák a v očích se mu na okamžik mihlo cosi jako stud. Hned ho však nahradil spravedlivý vztek: „Takže si s ním můžu dělat, co chci!“

       Jeho dech páchl kořalkou. Jmenoval se Kučera a vracel se z vedlejší vesnice, kde vhospodě prohrál v kartách devadesát říšských korun; jeho malé hospodářství bylo před krachem a jeho zemi okupovali Němci. Rónan se jeho mysli ani nedotkl, ze sedláka to vytrysklo samo. Byl-li člověk tupý a současně ožralý,stávalo se to.

       Kučera měl všechny důvody pro to být rozčilený, ale nikdo – NIKDO – si nebude vztek vybíjet na psovi.

       Rónan vůbec nezmírnil krok.

       Kučera uchopil větev oběma rukama. „Chceš taky jed…“

       Víc toho nestihl. Na bradu mu dopadla těžká pěst. Rónan se moc nekrotil a do úderu dal každé ze svýchsto dvacetikil.

       Sedlák padl jako prkno. V kalhotách mu zabublalo a vzduch začpěl puchem výkalů.

       Rónan přešel ke stromu, vyndal nůž a odřízl psa. Tělo mu pokrývaly nedávno zhojené rány.

       Můj spasiteli…

       Byl to vesnický voříšek, který v sobě měl krev všech možných ras.

       Můj vládce…

       Říkal si Šiška a dnešní bití mělo být jeho poslední.

       Šiško, půjdeš se mnou?

      

2

 

Když v rozlehlé Satanově říši umírá démon, je to velká událost. Stromy pláčou temně rudou mízu, na pláních vyjí vlkodlaci a v ohradách skučí dobytek, jako by odchod démona fyzicky cítil.

       Dabriel da Raum se dožil požehnaného věku jednoho tisíce devíti set šedesátilet, zplodil dva syny a dceru, což je na démona úctyhodný výsledek. O to tragičtější byla smrt obou synů v kastovních válkách.

       Každý démon pozná, když nadejde jeho čas,a Dabrielovi zbývalo posledních pár hodin. Odchod neprovází žádná bolest ani strach, jen smutek a slzy stromů.Nikdy nepatřil mezi významné nebo bohaté démony, ale měl množství přátel, proto se na jeho farmu sjelo na padesát rodinklanu Raum. Rozbili tábor na pozemcích farmy a přes množství barevných jurt a vlajících praporců nebyla malá Dabrielova usedlost ani vidět.

       Sám umírající ležel v posteli, kterou pro tu příležitost snesli do hlavní síně. Nejbližší příbuzní seděli, kde se dalo, tiše spolu hovořili, popíjeli pivo a z dlouhého stolu zobali lahůdky, vkusně naservírované na stříbrných tácech.

       Dabriel otevřel oči a chraplavě se nadechl, oči, v jejichž duhovkách zbývalo už jen málo plamene, se rozhlížely.Všichni přítomní okamžitě ztichli, aby jim neuniklo případné proroctví, které by mohl s posledním dechemvyřknout.

       „Kde je Samael?“

       „Na poli,“ odpověděla Dabrielovadcera a vlhkým hadříkem mu stírala pot z čela. „Přivádí na svět nový dobytek.“

       „Zavolej ho,“ hlesl sotva slyšitelně. „Už je čas…“

 

***

 

Dědeček umíral, život na farmě se však nezastavil. Co si Samael pamatoval, zdejší chudá kamenitá půda nikdy dobytek nerodila. V posledních několika letech se však celosvětově plodnost země zmnohonásobila, a rodila dokonce i tady. Před dvěma týdny vyhrabal Samael pěkně stavěný kus. A dnes se možná schylovalo k nálezu dalšího.

       „Hledej, Potvoro,“ nabádal zkrocenou pavoučici písečnou. „Hledej!“

       Potvora měla jedinečný čich a už tři dny šmejdila mezi cibulovým polem a bramborovým lánem. Samael se té povinnosti rád ujal, nijak nestál o to, nečinně sedět v síni a čekat na dědečkův skon. Přesto – anebo právě proto –, že měl starého pána velmi rád.

       Potvora dusala svýma osmi nohama a vířila rudý prach. Každou chvíli se zastavila s hlavou těsně u země a větřila, pak její svalnaté nohy zavířily a pavoučice popoběhla o kus dál.

       Někteří farmáři používali srstnaté nebo zubaté vepře, ti však při vyhrabávání dobytka nedokázali odolat jeho masu. Když farmář konečně vyprostil kus z prasečí mordy, často dobytku chyběla noha nebo ruka a muselo se čekat, než opět doroste. Velcí píseční pavouci byli mnohem lepší, čich měli téměř stejný jako vepři, navíc dobytek začali hned po vyhrabání zamotávat do sítě, místo aby se do něj bezuzdně pustili. Nevýhodou bylo, že se nerozmnožovali v zajetí; museli se vystopovat, chytit a zkrotit, což byla zatraceně těžká práce.

       Zdálo se, že Potvora konečně chytila stopu. Začala se zuřivě prohrabávat měkkou, temně rudou hlínou.

       „Šikovná Potvora!“ povzbuzoval ji Samael.

       Když pavoučici z jámy koukal jen odulý zadeček a čtyři zadní nohy, ozval se dobytčí jekot.

       „Šikovná holka. Přines, Potvoro!“

       Pavoučice už se zapírala zadníma nohama a škrábala se ven. V kusadlech držela samičku. Byla celá sedřená od kamení, měla vytřeštěné oči, máchala rukama a vřeštěla z plna hrdla. Potvora ji zkušeně balila do pavučiny.

       „Stačí, Potvoro!“ okřikl ji Samael a tahal za vodítko. Nepotřeboval nově narozenou samičku vystříhávat z kokonu. „Šikovná holka,“ pochválil pavoučici, když konečně svůj úlovek pustila a poslušně si lehla na břicho.

       Samička se snažila vymotat z pavučiny, když však spatřila Samaela, roztřásla se, její hrůzou zkroucená ústa se otvírala a zavírala. Vycházelo z ní bečení, jímž se podle některých přírodovědců z Pandemonia dobytek mezi seboudorozumívá.

       Samičky byly vzácné, rodilo se jich mnohem méně než samců. Sice byly slabší a měly kratší životnost, jejich přednosti však byly jinde.Ronily slzy, z nichž se dělala výtečná omáčka, a také se daly spářit prakticky s jakýmkoli domácím zvířectvem a stát se nosnicemi selat, hříbat nebo snášet vejce ještěrů. Samael by ji mohl zkusit spářit s pavouky. Nejlepší by samozřejmě bylo zařídit kopulaci dobytčích samců se samičkami, jenže nikdo ještě nepřišel na to, jak donutit samčí úd, aby ztvrdl.

       Novorozená samička měla bílou kůži,hnědou hřívu a aurusotva viditelnou –kolem hlavy se jí vznášel jen zvlněný narůžovělý vzduch. Čím tmavší aura, tím byl dobytek vytrvalejší a jeho maso chutnější. Jedinci s téměř černou,neprůhlednou aurou stáli miliony a dědili se z otce na syna. Tahle samička však nevydrží dlouho, rok, možná dva.

       „Samaeli!“

       U stodoly stála teta. Ruce měla založené na prsou a hlavu vraženou mezi ramena. Vždy to byla statná energická démonka, nyní jako by se pod tíhou zármutku scvrkávala.

       „Chce tě vidět.“

       Samaelovo srdce sevřely ledové prsty. Nechtěl u toho být, ale jako dědečkovu jedinému dědici mu nic jiného nezbývalo. Bezděky se rozhlédl po svažitých kamenitých polích. Po řádcích cibule a brambor, kedluben a dýní, po malém jabloňovém sadu. Po stodole, kde bolestí nad odchodem pána bučely dva kusy dobytka. Samael se brzy stane pánem tohoto chudičkého království, navíc zatíženého půjčkou s lichvářským úrokem.

       V životě měl jiné plány. Předloni se přestěhoval do milionového Pandemonia. Úspěšně složil přijímací zkoušky na Belzebubovu univerzitu, kde začal studovat strojírenství, žil na koleji a užíval si studentského života. A také tam potkal svou lásku…

       Nebyla nakonec Lilith jediný důvod, proč se ve Městě usadil?

       Jak jí teď má vysvětlit, že se vrací na venkov, aby se staral o tuhle ubohou farmu?

       Tohle všechno měl zdědit táta. Kdyby se ovšem nenechal zabít v pitomé kastovní válce!

       „Same! Pojď už!“

       „Hned jsem tam, jen ji odnesu,“ ukázal na nahou samičku.Podrbal Potvoru na chlupaté hlavičce: „Já vím, chceš odměnu.“

       Pavoučice se netrpělivě zavrtěla.

       Došel k samičcečlověka, zaklekl jí krk a odřízl jednu mléčnou žlázu. Člověčice u toho vřeštěla jako pominutá.

       „Zvykneš si,“ konejšil ji. „Však ono ti doroste.“

       Obloukem hodil prso pavoučici, která se postavila na čtyři zadní a chytila ho do kusadel.

 

***

 

Síň byla plná nejbližších dědečkových přátel. Samael se jimi nemotorně prodíral, někteří na něj povzbudivě kývli, jiní ho plácali po ramenou. Visel tam těžký vzduch nasycený sladkou vůní kadidla a pachem piva.

       U rozměrné postele padl na jedno koleno a sevřel v dlaních jedinou dědečkovu ruku. Pokožka starého démona byla tenká a suchá, cítil pod ní každou kůstku. Samael rozechvěle vzdychl a podíval se starci do očí. Byly hluboko zapadlé a téměř vyhaslé. Lebka napínala tenkou kůži a slabý krk vypadal, že už by její silné rohy neunesl.

       „Chlapče, už je to tady,“ usmál se dědeček. Jeho oči se na malý okamžik opět rozzářily teplým žlutým ohněm. „Démoni jsou mi svědky, že tobě odkazuji farmu…“

       „Jsme tvými svědky,“ zamumlal zástup.

       Dabriel se vymanil z vnukova sevření, popadl ho za koženou vestu a s překvapivou silou si ho přitáhl.

       „Víš, kde jsem přišel o pravou ruku?“ zašeptal sotva slyšitelně.

       Každý to věděl – na lovu v Kassarských bažinách ho napadl ještěr…

       „V horách,“ zašeptal dědeček, „v Železných horách.“

       „Ale…“

       „Poslouchej.“ Nebylo to víc než vzdech. „V podlaze pod postelí… je klíč…k mému trezoru.“

       Samael měl na jazyku tisíc otázek, ale dědeček si ho přitáhl, až se dotýkali čely, pohledem mu radil, ať se na nic neptá.

       „Uvnitř je mapa… která vede k pokladu… jakej si neumíš představit.“

       Zašuměla látka a zavrzala kůže, ozvaly se šouravé kroky – démoni se k nim nakláněli ve snaze zachytit Dabrielova poslední slova.

       Sevření povolilo a starcova kostnatá ruka spadla na matraci, lehká jako pápěří. Samael ji opět sevřel v dlaních. Byla studená. Dědeček se trochu nepřítomně usmíval, jako by byl rád, že se zbavil tíhy nějakého tajemství. Najednou však zvážněl a jeho oči se rozšířily. Naposledy zaplály plamenem živých.

       „Lidé spáchají zlo tak veliké, že to ani nebeská blána neunese!“ zvolal zvučným hlasem.

       „Proroctví,“ zašeptal kdosi.

       Dědečkovy oči potemněly a oheň z nich nadobro vyprchal. Dabriel da Raum odcházel s mírným úsměvem na rtech. Jeho stisk ochabl. Najednou se nedíval Samaelovi do očí, ale skrz něj. Byl pryč.

       Samael položil dlaň na jeho vetchou hruď, zda ucítí tlukot srdce.

       „Opustil nás démon…,“ pronesl přiškrceným hlasem větu, která se od něj očekávala. „A kdesi se narodí znovu. Žijme, abychom uctili jeho smrt.“

       Zavřel dědečkovy nevidomé oči. Silou vůle se soustředil, aby neuronil ani slzu. Před starými bojovníky zapomenutých válek by se propadl hanbou. V první chvíli myslel, že se na roztřesených nohách nedokáže zvednout, ale nakonec vstal. Vzal připravené plátno a položil ho na mrtvý obličej. Teta mu podala misku z lidské lebky. Samael začal na plátno roztírat sádru.

       „Co to říkal?“ zašeptal někdo za jeho zády.

       „To mělo být proroctví?“

       Umírající většinou prorokoval sklizeň lidského dobytka v příštích sezonách; kdy přijde sucho, povodeň nebo záplava kobylek. Jen někteří démoni ze starých patricijských rodin předpověděli něco zásadního, jako například děd současného Satana, který předvídal kastovní války. Ale proroctví pokaždé dávala smysl, to dědečkovo nedávalo žádný.

       Lidé spáchají zlo? Co je to za nesmysl? Jak by mohli lidé spáchat zlo? Vždyť je to bezduchý dobytek…

 

KOUPIT


E-BOOK

 

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Tvorba www stránek zdarmaWebnode