Rónan se narodil v provincii Galia Narbonensis za vlády Konstantina II. Podle gregoriánského kalendáře bylo desátého ledna roku 340. 

      Během života procestoval celý svět několikrát dokola, někde se zastavil na pár týdnů, jinde zakotvil na celá desetiletí, ale pak se opět dal do pohybu. Za tu dobu nashromáždil i nějaký ten majetek. Jen úplný imbecil by nedokázal za tisíc šest set dvacet osm let života něco ušetřit. Nebyl však zámožný tak, jak si představovala Ebony. Ani nebyl nijak prozíravý investor a několikrát v životě přišel doslova o všechno. Ale poučil se a majetek ukládal na různé kontinenty pod různými identitami. A také si uvědomil, že nejcennější je a vždycky bude půda. Od roku 1690 držel pruh území na Manhattanu a také parcelu v Hongkongu vydraženou v roce 1841. Jejich cena se navýšila o tisíce procent a již mnohokrát měl nutkání jednu či druhou prodat, naštěstí pokaždé odolal. Popravdě řečeno se v posledních dvou stoletích už nemusel strachovat o živobytí, a to nejen proto, že žil poměrně skromně.

      Při svých toulkách světem pravidelně křižoval konkrétní místa. Často se vracel do Říma, do New Yorku a Hongkongu, jižní Francie a Paříže, nebo na stále ještě pustý a rajský dálný východ... A často také jezdil sem.

      Nevěděl, proč ho to táhne zrovna do téhle bezvýznamné zemičky. Protože odtud pocházel jeho kmen a narodila se tu matka? Nebo proto, že tu mají tak dobré pivo?

      Letos sem však přijel z jiného důvodu – požádal ho o to Leviathan.

      „Monsieur Saint-Clair!“ vytrhl ho ze zamyšlení ženský hlas.

      Rónan se usmál a došel k recepci hotelu International – příšerné obludnosti, kterou zdejší režim z nějakého důvodu považuje za výstavní.

      A také tu jsou možná nejkrásnější ženy na světě, napadlo ho. Kdoví čím to je, možná proto, že tohle je srdce Evropy a všechny rasy a národy se tu za ta staletí promíchaly do zajímavého mixu.

      „Bonjour, mademoiselle,“ usmál se na recepční.

      Rozhodl se používat francouzský pas, protože na Američany jsou tu o něco víc vysazení.

      „Máte tu psaní,“ řekla černovláska perfektní francouzštinou a podala mu leteckou obálku. Přitom se nepatrně naklonila a nechala mu nahlédnout do výstřihu vypasované vestičky.

      „Je vous remercie,“ usmál se na ni.

      Když se usmála v odpověď, udělaly se jí dolíčky. Usmívala se pochopitelně na všechny, ale měl dojem, že na něj o něco vřeleji.

      Otevřel dopis. Realitní makléř mu oznamoval, že jeho pařížský byt je pronajatý.

      „Mademoiselle, vím že si vlezlých hostů užíváte až nad hlavu, ale nemohu si pomoct, musím se k nim přidat. Při eleganci, jakou vyzařujete to ani jinak nejde.“

      „Ale nepovídejte,“ pozvedla obočí.

      „Mám lístky do divadla a nějakým omylem jsem koupil dva.“

      „To je mi plýtvání,“ zakroutila lítostivě hlavou a na oko přerovnávala papíry na pultu.

      „Tak mě napadlo, zda byste mě doprovodila.“

      „Doufám, že to není opera.“

      „Kdepak, je to komedie. Jmenuje se to Poslední štace.“

      Rónan tomu názvu úmyslně přidal směšný francouzský akcent. Zabralo to, usmála se. A tak kul železo dál: „Hrají v tom Šlitr a Suchý.“

      „Vy máte lístky do Semaforu?“

      „Oui,“ pokrčil rameny, jako by o nic nešlo. Přitom se mohl přetrhnout, aby je sehnal. Lidé této země však naštěstí milují valuty.

      „Tam bývá vyprodáno,“ opřela se recepční o pult a zasněně si povzdechla. Její dekolt se přitom nadmul. „Ale budete tomu rozumět?“

      „Budu se smát s vámi, mademoiselle.“

      Česky nemluvil od čtyřicátých let, nicméně v pražských ulicích se ujistil, že tu řeč nezapomněl. Nikde se s ní však pro jistotu nevytahoval.

      „A na kdy to máte?“

      „Na zítřek.“

      „To je náhodička, to mám zrovna volno.“

      Rónan si toho byl velmi dobře vědom. Dnes měla noční a pak tři dny volna. Mohly by to být velmi zajímavé tři dny.

      Rozhlédla se, zda jsou kolegyně z doslechu. „Doprovodit bych vás mohla,“ řekla tlumeně. „Samozřejmě čistě proto, abyste věděl, kde se smát.“

      „Samozřejmě,“ usmál se Rónan. „Tak zítra v půl osmé?“

      „Oui,“ sjela ho pohledem a odtančila k hostovi na druhou stranu pultu.

      Ano, ženy jsou tu určitě nejsmyslnější, ujasnil si v duchu, a cestou k výtahu se snažil nevypadat jako chlap, co se těší na sex.

      Nastoupil do kabiny a kriticky se změřil v zrcadle. Pravda, při každém svádění trochu podváděl. Dělal to však nevědomky, stejně jako kterýkoli jiný muž, jenž se snaží při prvním setkání vysílat jen pozitivní vibrace. Jenže Rónan měl tu výhodu, že jeho vibrace byly skutečné. Často se přistihl, že v hlavách žen jemně podporuje jejich zvědavost. Nikdy je však nenutil k ničemu, co samy nechtěly...

      V pokoji zapnul rádio a sundal si zpocenou košili. Otevřel okno a dovnitř pustil čerstvý vzduch. Od východu se nad Prahu valila mračna, a chladný vítr rozháněl horký srpnový vzduch.

      Leviathan ho kontaktoval před třemi týdny. Nad ulicí Quai Voltaire, kde už sedmdesát let vlastnil byt, začalo kroužit mračno vran. Lidé se zastavovali a vzhlíželi k té neobvyklé podívané. A Leviathan promluvil na Rónana z televize.

      Reportér zpravodajského kanálu zrovna informoval o schůzce československých a sovětských potentátů, která stvrzovala společnou oddanost marxismu-leninismu; jinými slovy si Moskva vyžádala ujištění, že Praha nemá zaječí úmysly. Po reportérově pravici visel obrázek Evropy s vyznačeným Československem, aby měl běžný Francouz představu, kde ta zem leží. Několikrát se mu do úst vloudilo Leviathanovo nebo Rónanovo jméno; pokaždé, když zmínil Prahu, následovalo slovo „přijeď“.

      A tak byl tady. A už tři týdny čekal. Neměl tušení, proč měl jet právě sem, ale naštěstí uvolňování režimu, které bylo Rusům proti srsti, znamenalo nepatrné pozvednutí železné opony. A proto nebyl žádný problém přicestovat. Obchodník Robert Saint-Clair přijel zkoumat východní trh s dámskými lodičkami. Párkrát ho sledovali členové StB, ale nejevili o něj žádný zvláštní zájem.

      Vyndal z chladničky pivo a čekal.

      Opět marně.

      A tak alespoň přemýšlel o recepční s vlasy jako uhel.

      Probudil se před pátou ranní. Otevřeným oknem vnikal do pokoje vzdálený hukot. Bylo mu zima, a tak vstal, aby okno zavřel.

      Na parapetu sedělo pět krkavců. Pozorovali ho korálkovýma očima, jako by čekali, co na ně řekne.

      Už jde... zaslechl v hlavě jejich hlas.

      Už jde.

      Žížalo, žížalko... už jde. UŽ JDE!

      „No jo, já slyším...“

      Hukot přicházející z oblohy neustával.

      Kolohnáte, UŽ JE TADY!

      Otevřel toaletní taštičku a vyndal tubu s nápisem Aspirin. Do dlaně si vysypal několik prášků LSD.

      Je pomalej.

      Pomalej, strašně pomalej.

      Plazivec žížalovitej...

      Ti krkavci mu začínali lézt na nervy. Na parapetu už jich sedělo osm, další na římse fasády.

      Jak se plouží...

      Chudák jeden...

      „Leviathane, jestli se brzo neobjevíš, tak přísahám, že ty ptáky zabiju.“

      Prej zabije! Cha!

      CHA CHA!

      Pojď si pro nás, červe...

      Svět se opět otřásl. Stěny pokoje se nadmuly, jako by do nich foukl obr a zase se srovnaly. Všechno zrudlo.

      Škvíra pode dveřmi koupelny růžově zářila. Vanul jí horký vzduch.

      Rónan dveře otevřel a v jasném poledním světle přivřel oči. Zrnka písku hnaná větrem ho bodala do holé hrudi.

      Vkročil do pekelné pouště. Kam až oko dohlédlo se rozprostíraly růžové duny omývané větrem, asi sto metrů od něj stál menhir ukazující směr. V dálce viděl další udržující pomyslnou přímku. Nějak věděl, že tohle je Samaelova provincie Raum.

      Nebylo to úplně skutečné, jako by mu realita protékala mezi prsty, ale na první pohled byl zpátky v Pekle. Po jeho pravici – tam, kde mělo být umyvadlo – seděl ve stínu kamenného altánu Leviathan. Oči opět zavřené, bradu na prsou.

      Rónan se ohlédl, dveře do temného pokoje tam stále byly. Udělal k Leviathanovi několik kroků a ucítil teplý písek mezi prsty.

      Démon zvedl hlavu a otevřel oči.

      „No nazdar,“ řekl Rónan. „Tak co pro mě máš?“

      „Tu tvoji malou,“ usmál se Leviathan. „Satan jí odpustil devět let služby.“

      Rónanovi poskočilo srdce, rozhlížel se po poušti.

      „Dnes ještě ne,“ řekl Leviathan. „Musíme najít propustnější místo. Oblast, kde je větší zlo.“

      „A proč jsi mě tedy táhnul sem?“

      „Kvůli čistšímu signálu. Blána je nejtenčí a nejnižší v místech, kde lidé páchají zlo. A tam, kde jsi, právě k něčemu dochází. Na průchod to ale stačit nebude.“

      Rónan věděl, že právě proto vylezl Samael ve vyhlazovacím táboře.

      Ale co se tomu dnes může rovnat? Ten hukot z venku patrně znamená, že Rusové ztratili s Československem trpělivost, a právě provádějí invazi. Ale i kdyby utopili Prahu v krvi, tak jako to udělali před dvanácti lety v Budapešti, nemůžou se vyrovnat holokaustu.

      „Nemáme moc času,“ upozornil ho démon. „Máš nějakou mapu?“

      Rónan se vrátil do temného pokoje, sebral ze stolku turistickou mapu a vrátil se do koupelny.

      „Mapu Prahy nebo Evropy?“

      „Co je větší?“ zeptal se Leviathan. On i poušť se začínali chvět a poblikávat.

      „Evropa.“

      „Tak ji rozprostři.“

      Démon nabral na prsty trochu písku a podržel je nad mapou, zavřel oči, cosi zamumlal a písek rozfoukl.

      Většina vlétla Rónanovi přímo do tváře, ten v duchu nadával a otíral se. Když otevřel oči podíval se na mapu. Byla prázdná.

      „Výborně, a co mám jako vidět?“

      „Zrnko písku,“ řekl netrpělivě Leviathan. „Předám ti ji tam, kde ulpělo jediné zrnko písku.“

      „To si děláš srandu!“ zavrčel Rónan a klekl si. „Hledat růžové zrnko písku na politické mapě Evropy je geniální nápad! Není to zbytečně jednoduchý?“

      Ale v tom ho zahlédl. Leželo na Irsku, na tečce jménem Limerick.

      „Tam se sejdeme za týden,“ řekl naléhavě Leviathan. „A teď už běž.“

      „Ale kde se sejdeme?“

      Leviathan se rozhlížel, jako by někoho hledal. „Běž! Zmiz! Nejsme tu sami!“

      A tak Rónan vycouval z koupelny. Nadechl se, že se zeptá na detaily, ale dveře se prudce zabouchly. Jako v Hitchcockově horroru. Růžová záře pohasla. Krkavci zaplácali křídly a zvedli se.

      Ňoumo...

      Troubo...

      Uchopil kliku a otevřel. Byla tam tma a tak rozsvítil. Nic. Obyčejná koupelna. Dlaždičky, vana a tak... Ale místnost lehce páchla hnilobou a mapa ležící na zemi byla zhnědlá, jako by prošla žárem.

      Rónan začal balit. Měl by zůstat a vyspat LSD, ale znervózňoval ho neustávající hukot letadel. Pokoušela se o něj panika a deprese. Věděl, že je to účinek drogy, přesto měl co dělat, aby ty stavy potlačil.

      Musí pryč. Za pár hodin budou ulicemi šlapat bagančata, která rozdupou každý náznak svobody. A pokud se budou Češi bránit, poteče krev. Zítra už se možná ze země nedostane.

      Měl pocit, že se pokoj otáčí kolem své osy a že se mu oživlé tapety vysmívají, přesto sbalil kufr a zaklapl ho. Když ho zvedal, připadalo mu, že je plný kamení. I on sám si připadal příšerně těžký, jako by tu po Leviathanovi zůstala ohromná pekelná gravitace.

      Vyšel na chodbu a zamířil k výtahům. Opět měl co dělat, aby potlačil falešnou realitu – připadalo mu, že jde na místě po pohyblivém koberci, zatímco chodba kolem něj pluje opačným směrem. Ve výtahu měl zase pocit, že se naopak gravitace vytratila, a musel se držet madel, aby se nevznesl ke stropu.

      V lobby byl celý personál, poslíčci, taxikáři i recepční. Všichni se skláněli nad rádiem. Zahlédl svoji černovlásku a bodlo ho u srdce.

      Došel k té skupince. Zkroušený hlas v rádiu právě říkal: „... překročila hranice Československé socialistické republiky. Stalo se tak bez vědomí prezidenta republiky...“

      Jindy by kolem něj poskakovali jako pominutí, ale teď se na něj nikdo ani nepodíval.

      Až na jeho černovlásku. Zvedla k němu uplakané oči.

      „Potřebuju odvézt na hranici,“ pronesl a opět se o něj pokoušela deprese, protože si při těch slovech připadal jako nejubožejší zbabělec.

      Teď se na něj podívali všichni.

      Chvíli na něj zírali a Rónan si nebyl jist, zda místo slov nevypustil z úst nesmyslné blábolení.           

      „Zaplatím, co si řeknete,“ doplnil a najednou si uvědomil, že mluví česky.

      Chvíli to vypadalo, že ho v okamžiku, kdy národ trpí, pošlou do háje...

      Ale naštěstí se opět prokázalo, že Češi milují valuty.

 

© 2015 Všechna práva vyhrazena.

Vytvořte si webové stránky zdarma!Webnode